Nová etapa dějin Ruska, ale i světa

Šťastná epocha lásky, objímání a spolupráce, která nastala v roce 1989 po pádu komunismu, skončila anexí Krymu v únoru 2014. Z ničeho nic se v nové etapě dějin objevil ruský člověk se samopalem a upřímnou vírou v Rusko

Jak řekl velkoruský ideolog Alexandr Dugin, z ničeho nic se v nové etapě dějin objevil ruský člověk se samopalem a upřímnou vírou v Rusko. Pro Vladimira Putina jsou události po roce 1989 ponižující a současný (tedy mírový) stav vnímá jako polookupaci. A pozor, všechno co prohlásil v posledních deseti letech, tak za poslední rok a půl také udělal. Vnímejme proto jeho vyjádření velmi vážně, jako deklaraci budoucích cílů. Svými projevy možná píše nějaký nový Mein Kamf. Moskva vyhrožuje ve své nové vojenské doktríně světu jadernými zbraněmi, její obstarožní, ale tím nebezpečnější bombardéry provokují před vzdušným prostorem NATO. Pod záminkou reakce na Majdan, ruská armáda vydávající se za separatisty obsadila Krym a část Luhanské i Doněcké oblasti. Válka na Ukrajině neskončí Minskými dohodami 1 a 2, ale jedině schopností Kyjeva postavit se Rusku silou. Nutnou podmínkou bude, zda se ukrajinské vládě podaří zavést úspěšné reformy a nakolik se její občané ztotožní se svým státem. Pokud ale bude pokračovat vláda oligarchů, rozkrádání, korupce, pohrdání lidmi, nejistota vlastnických práv, tak dodávky zbraní ani pomoc při výcviku armády nic nezmění. Ukrajina se může stát Západním Německem, ničícím svoji pouhou existencí ekonomicky i morálně svého východního souseda nebo také Jižním Vietnamem, jenž byl i přes masivní vojenskou podporu Západu poražen a obsazen severovietnamskými komunisty.

A Vladimír Putin zatím vítězí nad Ukrajinou i Západem. Stačí mu zapírat, lhát a korumpovat ekonomicky nebo morálně slabé členy Unie. Například k zásobování svých bojovníků posílá konvoje, které v souladu s ruskou propagandou česká media začala nazývat také humanitárními. V proruské TV Novorossija hovořil na kameru jeden z „ traktoristů a horníků“, kteří porazili ukrajinskou armádu u Debelceve. A ejhle, jako by z oka vypadl zástupci velitele pozemních sil Ruska generálu Alexandru Lencovi, který na Donbas oficiálně přijel loni v prosinci s historkou „ …spolu s OBSE pomoci ke kompromisu a snížení napětí“... Nebo po dlouhých jednání v noci z 10. na 11. února tohoto roku byly v Minsku uzavřeny tzv. mírové dohody, aby po termínu k zastavení palby Rusové dobyli další město (ono Debalceve). Pro Putina jsme prostě všichni kašpaři.

Podpora Vladimira Putina se v době útoku na Ukrajinu pohybovala u ruské veřejnosti na úrovni 86 procent a odpovídá euforii srpna roku 1914, těsně před vypuknutím Velké války. Pro predikci dalšího vývoje je otázkou, zda Kreml vede své zahraniční války z vnitropolitických důvodů nebo, a to by byl horší případ, věří vlastní  propagandě. Hospodářské problémy způsobené západními sankcemi a nízkými cenami ropy povedou dříve nebo později k poklesu popularity Vladimira Putina, a ten pocítí nutkavou potřebu „něco“ udělat. Jak již varoval bývalý generální tajemník NATO Anders Rasmussen, na řadě je Pobaltí (a možná Moldavsko). Jeho obsazení by Západ totálně ponížilo a vystřelilo Putinovu domácí popularitu opět do oblak. Lotyšsko a Estonsko s početnou ruskojazyčnou menšinou nelze proti útoku „zelených mužiků“ uhájit . Jeho „maskirovka“  do podoby vnitrostátních nepokojů by problematizovala aktivaci článku 5 Severoatlantické smlouvy o kolektivní obraně a všichni jsou si vědomi tohoto problému. Pobaltské státy by však za současné situace neobstály ani v konvenční válce. Stejně jako v roce 1938 Francie v případě Československa, ani dnes NATO nemá realistické operační plány vojenského zásahu na severu Evropy. Chybí zde základny, výzbroj i vojsko a Vladimir Putin ví, že Západ je změkčilý použít jaderné zbraně. Reakční doba 48 hodin pro plánované síly rychlého nasazení NATO je zoufale nedostatečná. Ovládnutí Pobaltí  se může stát „hotovou věci“ dříve, než si tyto jednotky sbalí batohy. Zůstaly by jen staré noviny s fotografiemi, kde americký prezident Barack Obama mává davům, hladí děti po hlavách a slibuje pobaltským státům, že se Ruska bát nemusí.

Rusko potřebuje zvýšit ceny ropy a spolehlivá cesta vede přes vyprovokování konfliktu na Blízkém východě. Kvůli desítkám miliard dolarů roční ztráty, což může být rozdíl mezi udržením moci nebo pádem Vladimíra Putina, lze ze strany Moskvy čekat cokoliv. Incidenty v Hormuzkém průlivu, maření kontroly jaderného programu Iránu, dodávky konvenčních zbraní (jako protiletadlového systému S-300 pro Teherán), ale i atomových hlavic do této oblasti. Izraeli v zájmu jeho bezpečnosti by nezbylo nic jiného než zaútočit a tím naplnit intriku Ruska.

Na ruskou hrozbu netradiční války musí Evropa reagovat širokým spektrem opatření. Mezi ty konvenčnější patří zvýšení výdajů na obranu, prověření mobilizačních plánů, systému nákupů a logistiky v době ohrožení státu, vrácení oprávnění armádě zasáhnout při vnitřních nepokojích. Na mezinárodním poli jde o integraci Evropské unie i ve vojenské oblasti, jejím posunu k federalizaci a rozmístěním zahraničních vojáků v Pobaltí, aby bylo zřejmé, že napadení těchto zemí povede k okamžitému střetu s NATO. Čeho se vlastně bojíme, když každé kasárny české, estonské…… armády jsou již dnes de facto aliančními základnami. Z toho také plyne, že neutrální členové Evropské unie (Irsko, Rakousko, Finsko, Švédsko) se ocitli na rozcestí a musí si vybrat. Je neudržitelné, aby nadále spoluurčovali její diplomatickou linii, neboť jak pravil von Clausewitz, válka je pouze pokračováním politiky (tedy diplomacie) jinými prostředky.

Již to zní jako klišé, ale jsme ve válce, i když na mapách nevidíme linii fronty a diplomaté nepředávají nóty o vyhlášení válečného stavu. Nacházíme se ve válce hybridní, tak jak ji světu představil náčelník generálního štábu ruské armády Valerij Gerasimov. Z historického hlediska se nejedná o až tak o nový koncept. Sovětský svaz v 70. a 80. letech minulého století finančně a propagandisticky podporoval západoevropské mírové hnutí (z jeho pohledu se jednalo o velice užitečné idioty), bojující za jednostranné jaderné odzbrojení Francie a Velké Británie, proti americkým základnám a rozmísťování raket Persching. Kulisy se trochu změnily, ale postupy zůstávají stejné. Zatím má nelineární válka podobu zahlcení mediálního prostoru trolly, kteří zpochybňují naše vazby s NATO, útočí na Spojené státy, předkládají krkolomné paralely mezi chováním Ruska a Západu, s cílem vnutit lidem závěr, všichni lžou a všechno je jinak. Zpravodajské služby by také měly sledovat finanční toky ve prospěch ekologických a organizací. Mohou se stát nástrojem oslabení energetické bezpečnosti s cílem zachovat nebo zvýšit závislost Západu na Rusku prostřednictvím protestů proti stavbě jaderných bloků, propojovací plynovodům a vysokonapěťových vedení. Stejný problém může nastat ze skrytého financování protisystémových hnutí.

Obsazením Krymu se ruská vojska posunula směrem k Istanbulu. V geopolitickém pokeru Kremlu se světem hraje Turecko proto velice lehkovážně, jakoby Západ ani nepotřebovalo. Nabízí své území pro trasy ruských plynovodů, odmítá se připojit k boji proti Islámskému státu, některým jeho skupinám dokonce pomáhá, zařadilo se mezi nepřátele Izraele. Nějak zapomíná, proč se stalo členem NATO, a že právě Rusko se od 18. století snaží získat do své moci Bosporskou úžinu. Dlouholetý první muž Turecka, Recep Erdogan jede na tygrovi, když si notuje s Ruskem a současně ničí sekulární základy svého státu položené Kamalem Atatürkem. Možná si myslí, že využije islámu ke svým politickým cílům. Spíše hrozí, že dopadne jako Ziájul Hak v Pakistánu a z Turecka ležícím na prahu Evropy se stane bašta radikálních islamistů, kde Rusko rádo „udělá pořádek“. V historii mělo mnohokrát tyto spády.

Šťastná epocha lásky, objímání a spolupráce, která nastala v roce 1989 po pádu komunismu, skončila anexí Krymu v únoru 2014 (pro zastánce názoru, že Krym patřil Rusku a Nikyta Chrusčov jako vůdce Sovětského svazu, což není totéž co Rusko, jej neprávem daroval Ukrajině, doporučuji se seznámit s historií tohoto poloostrova; ve stejné logice by nárok mohl vznést Osmanská říše, resp. Turecko, předtím zde byl Krymský chanát, předtím Bosporská říše vytvořená Řeky a původně zde žil kmen Taurů, stačí se podívat sem  http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Krymu; že něco někdy patřilo k nějakému státu nebo území leží blízko  země vznášející nárok, jako je případ Argentiny a Falklandských ostrovů ,to všechno jsou nicotné argumenty).

Dosavadní pasivita Západu dává Vladimiru Putinovi možnost zvolit si místo, čas a intenzitu  vojenského, mediálního a diplomatického útoku. I když po období napětí prožíváme fázi uvolnění, nesmíme pouze sedět a čekat, s jakou novou taktikou či tahem Kreml přijde. Velká čínská zeď či Maginotova linie jsou symboly prohry nikoliv vítězství. Tváří v tvář vnějšímu ohrožení bychom se v prvé řadě měli stát skutečnými Evropany a přestat si vymýšlet separátní zájmy  Česka, Maďarska, Rakouska,  …...(a to tvrdím, jako bývalý odpůrce vstupu do Evropské unie a tímto se vyznávám ze svého omylu). Mohlo by to dopadnout tak, že jako ruský satelit žádný vlastní zájem mít nebudeme. Vnitřní soudržnost Unie však nezačíná až u otázky míru a války, ona končí u šovinistických výkřiků politiků „jezte domácí potraviny“, v předhánění se v investičních pobídkách a exportních podporách z předlužených státních rozpočtů. Dokud se budeme dívat například na Poláky skrz prsty kvůli dovozu masa a mléka, těžko spolu potáhneme do války.

Musíme zahájit novou éru aktivního zadržování Ruska, jejímž prvním kolem byla, jaká to historická shoda, Krymská válka (1853-1856). Politická korektnost vede k nejistotě, všechno relativizuje. Brání nám veřejně deklarovat civilizační a ekonomickou převahu nad Ruskem a vyslovit fakt, že se stalo  nepřítelem. Dnešní Západ se podobá Francii v předvečer II. světové války, se všemi svými socialistickými experimenty rozkládajícím hospodářství i společnost, relativizací hodnot, defétismem, populismem elit. Rusko vždy rozumělo pouze síle a odhodlání. Snahu o dialog vnímá jako slabost. Odpovězme stejnými recepty hybridní a informační války. Rusko není monolitem, má vlastní nespokojené sociální vrstvy, separatisty i ekonomické problémy. Ekonomicky se jedná o agresivní ropný emirát, před rokem 1989 označovaný za Horní Voltu s jadernými raketami, který umí pouze vyvážet suroviny a zbraně, jejichž pověst (díky šikovným PR aktivitám) daleko přesahuje skutečnou vyspělost. Motorkářský gang Noční vlci  sedlají americké stroje Harley-Davidson a ne ruské Uraly. Luxusní automobily ve kterých jezdí oligarchové, drahé obleky Vladimir Putina a Sergeje Lavrova, to vše bylo vyrobeno, utkáno či ušito mimo Rusko. Jakákoliv spolupráce Rusy posiluje, nikoliv civilizuje. Nepomáhejme Kremlu obchodem, úvěry, vědeckými kontakty ani poskytováním prestiže. Všechno se obrátí proti nám.

Říká se „musí být blbý nebo navedený“. Co z toho platí pro české politiky, kteří v reakci na ruskou agresivitu mluví způsobem, jako by je na padáku shodili z ruského letadla? Cesta Miloše Zemana na oslavy 9. května do Moskvy nebyla ničím jiným než holdem Vladimiru Putinovi. Současně mu pomohl s přivlastněním zásluh na vítězství tehdejších Spojenců ve II. světové válce. Miloš Zeman se po vzoru svých předchůdců Edvarda Beneš a Gustava Husáka pokouší implantovat srdce Evropy do zadku Ruska. Věřím, že Václav Havel by místo do Moskvy jel 8. května do Kyjeva.

(základ článku byl publikován v Lidových novinách 20.5.2015 – Anexí Krymu skončila epocha lásky)

Další texty na toto téma: