Přijměme odpovědnost za poválečné bezpráví na Němcích

Každý rok politici řeční a kladou věnce v Lidicích. V roce 2010 zde požádal o odpuštění viny i Bernd Posselt. Je tedy načase vybrat symbolické místo pro  uctění vzpomínky na zabité a odsunuté Němce.

Od konce II. světové války uplynulo 70 let. Nastal čas se vyrovnat s vyhnáním německého obyvatelstva, touto zapíranou a zneužívanou žumpou českých dějin. Jinak bude ve veřejném prostoru smrdět navěky. K hanbě nás všech se občas do ní některý politik ponoří, stříká špínu všude kolem a pod heslem „kdo nešpiní není Čech“, očekává obdiv, vypnutí mozků a semknutí občanských řad. A je jedno, zda tak děje ve volební kampani nebo při samoúčelné exhibici, tak jako předvedl třeba ing. Miloš Zeman ve Vídni svými slovy na adresu sudetských Němců, že vysídlení je mírnější než trest smrti.

Zášť vůči všemu německému, kterou politici stále živí, má až absurdní povahu. Vášně vzbudila pouhá zmínka o připravované žádosti bývalého Řádu německých rytířů o vrácení hradů a půdy podle zákona o církevních restitucích. Přitom řád byl vyvlastněn a rozpuštěn nacisty v roce 1938, tedy před válkou. V roce 1948 Nejvyšší správní soud rozhodl, že poválečná konfiskace jeho majetku podle Benešových dekretů (?) byla neodůvodněná. Jenže řád měl (má) v názvu „německý“ a tím je asi dané, že zabránit vrácení ukradeného majetku je nejvyšší úkol každého skutečného "flastence".

Oskar Schindler, známý díky filmu  režiséra Stevena Spielberga Schindlerův seznam, byl sudetský Němec, arizátor židovského majetku, člen Henleinovi SdP, následně NSDAP a měl velice těsné vazby na členy SS. Zachránil ale 1100 Židů. Proto od Izraele obdržel titul Spravedlivý mezi národy a je pohřben v Jeruzalémě (návštěva tohoto místa přináší velice silný zážitek). Pokud sami Židé, učinili toto gesto, jedná se o ultimativní zhodnocení jeho počínání. V Česku se ale někteří „badatelé“ stále snaží dokázat, že si Oskar Schindler uznání nezaslouží a kdyby zde měl hrob, tak by jej obránci češství určitě vykopali ze země. 

Známá je omluva Václava Havla sudetským Němcům v soukromém dopise Richardu von Weizsäckerovi, tehdejšímu prezidentovi Spolkové republiky Německo. Existuje Česko-německá deklarace z roku 1997, kde v článku III česká strana vyjádřila lítost nad utrpením způsobeným nevinným lidem způsobeným poválečným vyháněním. Premiér Petr Nečas 21. února 2013 jako první český premiér vystoupil v bavorském zemském sněmu a zopakoval slova omluvy uvedená v deklaraci. Jiří Paroubek, se v roce 2005 omluvil jménem české vlády německým antifašistům.

Všechna tato gesta nejsou dostatečná a jak jsme byli svědky v prezidentské kampani, v podstatě nemají vliv na veřejné mínění. To je stále formováno nacionalistickými stereotypy a až na nemnohé výjimky, mlčením o poválečných událostech, a to ve školách, médiích, historických pracích i umění. Násilnosti doprovázející vyhnání německého obyvatelstva jsou stále zamlčovány a jejich zkoumání i publikování je spíše dílem jednotlivých nadšenců. Kniha Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, která obdržela cenu Magnesia Litera, vznikala podle jejích slov i dílem z překvapení nad touto historickou událostí, kterou do určité doby neznala. Přitom absolvovala dějiny umění a český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (jeden z posledních stádií etnické čistky nebo genocidy je snaha vymazat oběti z dějin místa, zamlčet, že vůbec existovali).

Vyhnání německého obyvatelstva po II. světové válce zůstane navždy historickým faktem. Co se stalo, nedá se odestát. Odejít museli ženy, děti, staří lidé, tedy i ti, co se objektivně nemohli ničím provinit. Snad jen tím, že byli Němci. Stát, což nikdy není nějaká imaginární entita, ale vždy konkrétní lidé, rozhodl nejen o vyhnání, ale i o čechyzaci majetku Němců. Jako kdyby majetek jednotlivce patřil státu a ti co se nacházejí uvnitř jeho hranic, jej měli jenom zapůjčený a tato "výpůjčka" mohla být kdykoliv zrušena. Ano, to je princip patrimonialismu vlastní Ruské říši od jejího vzniku až po současnost.

(Deutschböhmen: 14 496 km2, 2,23 milionů obyvatel. V roce 1919 rozdělení 2,7 milionu Němců a 116,275 (5,2%) Češi. Sudetenland: 6 534 km2, 678 880 obyvatel. V roce 1919 rozdělení 643 804 Němců, 25 028 (3,7%) Čechů a 5 200 (0,7%) Poláků -zdroj).

Zde je samostatný exkurz do problematiky tzv. Mnichovské dohody.

O době Karla IV. (mimochodem rodu Lucemburského), kterého nazýváme Otec vlasti (a čí vlastně vlasti?) a jako Češi si jej cele přivlastňujeme, se učíme tak podrobně, že i průměrný žák 5. třídy základní školy dokáže odříkat "kolik kop vajec bylo použito na stavbu Karlova mostu". Historické události z doby skoro nedávné, jichž se účastnili naši prarodiče, jsou přecházeny jako by se nikdy nestaly. A tak v dospělosti jsme najednou konfrontováni s pravým významem úsloví “to je ještě po Němcích“. Zjišťujeme, že nepředstavuje obrazný popis něčeho hodně starého, ale cynické označení konkrétních věcí, které byly v minulosti ukradeny.

Němci žili na území Čech a Moravy stovky let. Dnes je nám téma německého osídlení stejně vzdálené, jako osídlení Bolívie indiány. Pamětníci jsou z části po smrti, a ti co žijí z části nechtějí vzpomínat, protože se buď vyhánění sami aktivně účastnili nebo mají dodnes trauma, ať již z nacistické okupace (znal jsem člověka, který za války bydlel u Kounicových kolejí v Brně kde bylo popraviště a muselo to být hrozné) nebo z ruského obsazování, které mělo často podobu znásilňování a rabování.

Bydlím ve vesnici, kde po válce mohlo zůstat z 1100 obyvatel pouze 5 rodin z smíšených česko–německých manželství. Německé hroby zanikly a jen tu a tam v poli zůstávají křížky s nápisy v němčině nebo na kostelních varhanách (něco o jejich historii a rekonstrukci) cedulka, věnovala Gestiftet von den Eheleuten Jakob und Katarina Maschka in Gross-Steurowitz Haus No. 136.“

I pro nás byly tyto připomínky společného soužití Němců a Čechů překvapující, naše děti již vůbec nechápou, kde se ty německé nápisy vzaly.

Nikoliv v zahraničí, ale tady doma je třeba říci, že samotné vyhnání a vyvlastnění 3,2 miliónu německých obyvatel bylo bezprávím, a to na nevinných, ale i vinných. Mluvme také o těch, kteří odsunuti nebyli, protože byli zavražděni. Zrušme poválečné právní předpisy o beztrestnosti zločinů na Němcích. Jeho existence v českém právním řádu je skandální. Šlo by pouze o symbolický akt protože pachatelé se již stejně zpovídají vyšší než světské moci.

Z pohledu současnosti bylo vyhnání etnickou čistkou a uplatněním kolektivní odpovědnosti. Tehdejší účastníci Postupimské konference, Spojené státy a Velká Británie „transfer“ neschválili (šlo pouze o protokol a nikoliv o mezinárodní smlouvu) a naopak by se stavěl se vší vehemencí proti. Jeho domácí iniciátoři i vykonavatelé, včetně Edvarda Beneše by skončili u Mezinárodního trestního soudu v Haagu. Tvrdit opak je na úrovni srbských nacionalistů adorujících prezidenta Slobodana Miloševiče.

Němci prošli důkladným zpytováním svědomí za činy Třetí říše a nesčetněkrát se omlouvali. Norové přijali odpovědnost za nucené odebírání dětí počatých ze vztahu s německými vojáky, Belgičané za svoji roli při deportaci Židů, Francouzi za kolaboraci režimu ve Vichy. Poláci diskutují o pogromech na své židovské spoluobčany. Chorvatský soud nařídil zaplatit 1,8 miliónu korun dětem, jejichž rodiče byly v roce 1995 zavražděny, jak je uvedeno v odůvodnění, při „teroristickém aktu, za který je odpovědná Chorvatská republika“. Jenom my Češi jsme čistí a pokaždé se považujeme za obětní beránky. Byly ale doby, kdy v tom rouše beránčím vězely krvelačné bestie. Je načase, abychom také přijali odpovědnost za poválečné bezpráví. Připomíná mi to postoj Rusů například k okupaci Československa v roce 1968. V dohodě mezi Ruskem a Českem z roku 1993 je invaze popsána jako "nepřípustné použití síly" a "dočasný" pobyt sovětských vojsk za "neopodstatněný". Tato slova nemají vůbec žádný vliv na ruské veřejné mínění a jeho většina je přesvědčena o to, že Sovětský svaz poskytoval pomoc a jde vlastně o plnění dějinné mise ruského národa.  Stejně tak existuje Česko-německá deklarace popisující nepřípustnost násilí při vyhnání a nemá také žádný vliv na veřejné mínění a politiky, kteří stále hrají na "sudetskou" notu. 

Každý rok český národ vzpomíná na Lidice, politici řeční a kladou věnce. Nacisté zde popravili 173 mužů, celkem zahynulo 340 lidických obyvatel. Zde stojí za zmínku návštěva mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta v Lidicích v roce 2010, kde se poklonil obětem a požádal o odpuštění viny. Ostatně, kolik z nás ví, že sdružení se vzdalo majetkových nároků ve své bývalé vlasti.

Nastal čas, aby si i čeští politici včetně prezidenta vybrali symbolické místo pro každoroční uctění vzpomínky na zabité a odsunuté Němce. Třeba Švédské šance poblíž Přerova, kde v noci 18. července 1945 povraždili českoslovenští vojáci 267 karpatských Němců, z toho 120 žen a 74 dětí. Postoloprty, kde bylo exhumováno 763 těl zabitých. Pohořelice, místo kudy se ubíral pochod smrti Němců vyháněných Rudými gardami z Brna (1700 mrtvých). Rovensko pod Troskami kde 2 dny po skončení války bylo postříleno 365 lidí. (Poválečné násilí mapuje kniha Krvavé léto 1945 Jiřího Padevěta). Dobronín, kde v roce 2011, celkem 66 roků po válce, hrdinní bojovníci proti německému živlu podřízli kříž připomínající obětí poválečných vražd. Náchod, Liberec, Ústí nad Labem, Domažlice…....  Podle historických pramenů nacistická perzekuce si vyžádala 122.000 obětí, z toho 73.000 Židů. Nechci zatím uvádět počet zabitých v rámci vyhánění po roce 1945, ale zdá se, že to číslo je srovnatelné. Nejde ale o to, vypočítávat mrtvé, ale konečně si přiznat, stejně jako Němci, že tyto zvěrstva se děly.

Co se stalo, nedá se ale odestát. Přestaňme ale konečně schvalovat násilí na Němcích s poukazem na odplatu za válečné útrapy a vypočítávat české oběti nacismu. Nárok na mstu není součástí civilizovaného právního řádu. Nelze říci, za našich 100 mrtvých bylo správné zabít alespoň jednoho Němce (zdá se, že poměr byl o hodně jiný). Kdyby platilo zub za zub, oko za oko, tak hrdost na odsun, na krutosti a vraždy z české strany negují zvěrstva nacistů. Jestliže  neuznáme naše viny a nepožádáme o odpuštění za poválečné události, nemáme právo mluvit o zločinech Třetí říše a vzpomínat na Lidice, Ležáky či Terezín. Ten kdo schvaluje tyto činy z české strany, nemá právo hovořit o činech nacistů.

Neschovávejme se za závěry Postupimské konference (opět ono alibistické, že nám někdo něco vnutil), za nechutné úvahy o oprávněné odplatě (mstě), či za tvrzení, že jinak s německou menšinou naložit nešlo. Bylo již po válce a vražda se stala opět vraždou. Představme si vlastní rodinu v situaci vyháněných Němců. Máte si sbalit svých pár věcí, vzít děti do náručí a nemohoucí babičku, opustit dům, pole,  prostě vše na čem jste pracovali a co máte rádi. Naloží vás do dobytčáku a  vyvezou do cizí země. Do toho vás bývalý soused bude píchat do zad bodákem, a to v lepším případě. V tom horším vás a nebo vaše blízké okradou, znásilní nebo zabijí. A jsou mezi námi pamětníci, kteří stále říkají „..a.ona mi ta Němka nechtěla ten dětský kočárek nechat…“. (Jde o autentické vyjádření jedné pamětnice. Ještě jsou další vzpomínky. Třeba jak se dělil dobytek odebraný Němcům. Vypustili jej na uzavřený dvůr a na povel teď si každý chytil co dokázal). Snad vojenské spolky zabývající se rekonstrukcí válečných bitev někdy předvedou veřejnosti, jak probíhalo vyhánění v roce 1945.

Přestaňme se klanět modlám Benešových dekretům a nacionalistickým šamanům, i když to budou minulý nebo současný Hradní pán. Přiznání viny, žádost o odpuštění a smíření je znakem morální síly, nikoliv slabosti. A proč se vracet k událostem před více jak 60-ti lety? Protože ze špatných kořenů nemůže vyrůst nic dobrého. Mlčení znamená, že tuto událost nemůžeme hodnotit, promýšlet a vážit na vahách spravedlnosti a v podstatě s těmito činy souhlasíme, relativizujeme je. Pokud si nevezmeme poučení z historie, a to nelze bez otevřené diskuse, kterou se někteří snaží utnout prostým odkazem na příčinu-následek nebo argumentem, že je to dávno, jsme předurčeni vše opakovat.

(původní text vyšel v MF Dnes dne 24.4.2013 a jako předmluva knihy Jiřího Poláka Směli jsme zůstat)