Za nesouhlas s migrací se nemusíme omlouvat

Odchodem z Turecka se váleční uprchlíci ze Sýrie a Iráku mění v ekonomické migranty. V okamžiku opuštění Turecka nejsme migrantům povinni pomáhat, ale naopak musíme bránit jejich pohybu.

Stěhování národů již skoro rok sužuje Evropu. Diskuse o tomto fenoménu štěpí rodiny, přátele, politické strany i Evropskou unii. Současná uprchlická krize by nás měla nutit nově přemýšlet o dogmatech suverenity, státních hranic, solidarity, vztahu veřejnosti k církvi a demokracii (Migrace, důvod k zamyšlení).

Část intelektuálů „vítačů“ se vysmívá a pohoršuje nad obavami z migrantů za situace, kdy do Česka ještě žádní nedorazili. Přáním většiny českých občanů však je, aby migranti neprocházeli přes Česko ani se zde neusazovali. Nemusí se nikomu zpovídat, omlouvat, zdůvodňovat toto přání, stydět se. Nejsou ani povinni studovat islám, aby konečně prohlédli a poznali, jak se mýlí. Prostě to tak je. Proč si nemohou v klidu a míru přát, aby se sem migranti nepřicházeli. Člověk nežije pouze v přítomnosti, na rozdíl od zvířat je nadán představivostí, fantazií, schopností odhadnout budoucí vývoj. Odpovědní lidé problémy neřeší až v okamžiku, kdy nastanou, ale předchází jim. Proto demonstrace a veřejné diskuse, kde se ventiluje nesouhlas s migrací, jsou zcela na místě. Nejedná se o žádnou hysterii. Přece se nebudou tyto názory prezentovat, až zde uprchlíci budou a na vlastní kůži získáme první zkušenosti se vznikem no-go zón. Veškeré přípravy státu jsou také zcela místě, i když jejich účinnost může ověřit až realita. Lze mít velké pochybnosti, zda by český stát opravdu zvládl nápor několika tisíc migrantů za týden a zda policejní manévry a gesta ministra vnitra nejsou pouze snahou získat politické body.

Lidé z Afriky a Asie, ochotní osidlovat nová území, jsou ve své chudobě více přizpůsobiví a odolnější, mají jinou řeč, vzdělání, náboženství, rodinné zvyky, pracovní a hygienické návyky, chování k ženám, a postoj k svobodě jednotlivce i slova, představy o fungování společnosti, pohled na dodržování smluv. Ještě jedna věc se zmiňuje jen na okraj. Jde o změnu kvality s kvantitou. Jednotlivec (zvláště když nežije v anonymním prostředí) má jiné chování než skupina lidí, která si může importovat síť vlastních vztahů a zvyklostí (kulturu). Proto je tak nebezpečný vznik ghett, kde migranti mají vlastní školy, obchody, díky internetu mohou informačně zůstat napojeni pouze na svoji domovinu (v Česku platí u ruskojazyčné skupiny), a mohou se stýkat a mluvit pouze mezi sebou a nepotřebují interakci s jinou kulturou. Vznikají no-go zóny s vlastními pravidly a "zákony". Kromě toho, pro více lidí platí zákony s menší intenzitou. Jeden fotbalový fanoušek zastavující auta by byl zajištěn, průvod fanoušků zastavující auta policie pouze monitoruje. (Jeden migrant by byl na hranicích zastaven, 1000 migrantů je naopak pomáháno a transportováno na náklady daňových poplatníků).

Politické a ekonomické škody napáchané migrací od začátku roku 2014 vydají za jednu menší válku.  Rozhádaly se staré a nové členské země (odmítnutí kvót ze strany Česka byla diplomatická hloupost, protože nucené přesídlování uprchlíků se nikdy nemohlo fungovat, za 14 dnů by všichni byli v Německu, brojili jsme proti něčemu, co nehrozí), Velká Británie díky tomu zřejmě odejde z Evropské unie, Řecko pod „tlakem“ 40.000 utečenců je „opět“ na kolenou a zase bude zachraňováno (spíše je to dobrá vydírající taktika).

V přímém přenosu dochází k relativizaci pravidel a celého evropského právního řádu. Náš život je pod tlakem desetitisíců příkazů a zákazů, při přecházení na červenou dostaneme pokutu a v případě odporu se ocitneme na zemi v kravatě (plně s tím souhlasím). Najednou ale vidíme, že pro migranty pravidla neplatí, procházejí Evropou jak chtějí a navzdory vnitrostátním předpisům a mezinárodním dohodám jim státy v pohybu ještě napomáhají, vozí je vlaky a autobusy přes hranice.

Další politické škody vznikly tím, že se Česko se pod dojmem migrační krize přimklo k dalším členům Visegrádské čtyřky. Jedná se opravdu o „vybranou“ společnost polofašistického Maďarska (to není nadávka, ale konstatování stavu), kleptokratického, mafiánského Slovenska a Polska, kde se vítězové voleb zmocňují státu jako běsní psi (způsobem kdo vyhrál, bere vše). V případě našich severních sousedů se na vysvětlení takto příkrého odsudku sluší poznamenat, že demokracie není pouze o aritmetice, ale o respektování názoru menšin, nepsaných zvycích a určité noblese. Polsko se vzhledem ke své velikosti a počtu obyvatel postupně stávalo uvnitř Evropské unie stále více respektovaným státem, politickým lídrem východní Evropy. Díky chování současné vítězné politické reprezentace opět kleslo mezi postkomunistické exoty. Ve Visegrádské čtyřce však tíhne „svůj k svému“, obecně nejsme o nic lepší než naši souputníci. Někdo může namítnout, že Viktor Orbán, Robert Fico nebo Miloš Zeman měli v některých názorech na migraci pravdu. A to je právě nebezpečné, protože tím jsou jakoby legitimizovány i jejich další  nápady, které míří proti svobodě a demokracii.

Za situace, kdy si migranti chodili Evropou jak je napadlo, současně se zmenšovala možnost svobodně překračovat hranice. Když jsem jel na Oktoberfest do München, musel jsem se vydat po nesjízdné D1 přes Prahu, místo daleko lepší cestou přes Rakousko (jak jsem jel v minulosti). V tu dobu ale byly mezi Německem a Rakouskem kvůli migrantům přiškrceny hranice. Volný pohyb osob v rámci Schengenského prostoru přitom představuje jedinou unijní vymoženost, která zasáhla srdce Evropanů. Jinakost mezi námi a těmi druhými nalézáme díky existenci hranic a jejich zřízení mezi členskými státy by mělo stejnou logiku jako jejich zavedení mezi Čechy a Moravou či Brnem a okolními vesnicemi.

Naivní snílci, političtí a ekonomičtí deprivanti (považují se za neúspěšné, ne však svojí vinou, vydělené ze společnosti ekonomicky, např. díky dluhům nebo politicky, kdy jim chybí zážitek něčeho pozitivního, spíše mají negativní zkušenosti jak byli odmítnuti nebo odpovědí jim bylo mlčení státu, úřadů, poslanců, což vede k jejich zpruzenosti, naladění proti celému systému, jsou schopní ve svém zoufalství podpořit v zájmu odplaty za své "ponížení" v podstatě  jakoukoliv demagogii), komunisti všech barev a spolupracovníci Kremlu volají po vystoupení z Unie, a obecně všichni její obyvatelé jsou frustrování neschopností Bruselu řešit organizační problém, něco fyzicky zařídit a vykonat. Jak vidno, udělat něco s migrační krizí se hodně liší od zachraňování Řecka vysedáváním na summitech a tištěním peněz, kdy si nikdo nemusel umazat ruce prací. Zpovzdálí se směje Rusko a čeká, až bude chytat bezbranné ovečky vybíhající jednotné Evropy. Zvláště Česko se svým sebestředným, nesvorným, egoistickým, velkohubým a zároveň, když jde do tuhého submisivním obyvatelstvem, které stále a na všechno remcá a  jehož prezident se snaží implantovat srdce Evropy jednou do zadku Ruska podruhé Číny, má našlápnuto odebrat se radostným krokem do nějaké východní sféry vlivu.

(Zde se přiznám, že v referendu o vstupu do Evropské unie v roce 2003 jsme v rámci Euroskeptické iniciativy spolu Benjaminem Kurasem, Davidem Hanákem s dalšími, jako jediná nekomunistická skupina vedli kampaň za NE. Z dnešního pohledu, zvláště na Rusko, bych považoval nečlenství za obrovskou chybu a zásadní bezpečnostní riziko. Mýlil jsem se.. I v roce 2003 jsem si ale uvědomoval, že zůstat mimo Unii a uspět v mezinárodní soutěži by bylo podmíněno vznikem úplně jiného právního, sociálního prostředí a změnou naší mentality (mravů) – Prosperita závisí na mentalitě obyvatel,  což, jak dnes uznávám, byla a je fikce. Patříme do Unie, protože nejsme nic lepšího než obyvatelé dalších členů osmadvacítky).  

Evropská unie škemrá u Turecka, aby za peníze (celkem 6 miliard eur, ještě před měsícem to bylo „pouze“ 3 miliardy eur) a ústupky (úsluhy), převzalo na svá bedra obranu hranic. Ostudně prosíme jedny mohamedány, aby za nás zadržovali jiné mohamedány. Dva nepeněžité požadavky Turků stojí za povšimnutí. Jde o zavedení bezvízového styku za situace, kdy touto zemí volně cestují sem a tam bojovníci tzv. Islámského státu. Brrrr, na tohle by mohl přistoupit jenom chorý mozek. Dále se jedná o požadavek zrychlení přístupových jednání o vstupu do Unie. Takže abychom nemuseli hnout prstem tváří v tvář příchodu pár set tisíc muslimských migrantů, rovnou „importujeme“ 80 milionů muslimů z Turecka prostřednictvím rozšíření Evropské unie, dáme jim práva veta a spolurozhodování. Nehledě na to, že z hlediska rozdílu mezi civilizační úrovní zemí Evropské unie a Turecka, by bylo jeho přijetí stejné jako členství Rwandy, Konga nebo Ugandy.

Současné kroky Evropské unie vůči Turecku se neliší od chování Římské říše v době jejího úpadku. Místo aby Unie vlastními silami střežila vnější hranice, snaží se „outsoursovat“ svoji bezpečnost. Klidně ať se země Evropské unie poskytnout na pomoc uprchlíkům 3 miliard eur, ale pouze v poolu s jejich souvěrci z arabského světa. Klidně bez nějakých podmínek, které jsou stejnak ponižující. Další 3 miliardy eur dejme na rozšíření námořních vojenských kapacit, deportace a zadržování migrantů. I kdyby nakrásně byl projekt „Turecko, ochránce Evropské unie“ úspěšný (jakože nebude, peníze budou proudit do Turecka a migranti do Evropy a dohoda bude sloužit k vydírání Unie), psychologické a bezpečností dopady budou naprosto zničující. Unie si láme hřbet na mnoho let dopředu nebo spíše napořád. Komu zaplatíme příště a kolik? A jak známo, vyděrači své požadavky stále stupňují. Kdykoliv jde zvednout na hranicích „stavidla“ a zaplavovat Evropu migranty. Jak je to v pohádkách, do pekla vede vždy široká, pohodlná, snadná cesta. Doufám, že česká vláda udělá vše, aby podobná dohoda nevznikla, včetně použití práva veta, odmítne poskytnout peníze.

V sobotu 12. Března 2016 vyšel v Lidových novinách komentář Balkánská sci-fi odysea, Marie Heřmanové (Nadace Open Society Fund). Pokládá zde otázku, na jakých hodnotách je založena představa, že můžeme Evropu oplotit a v Turecku dělat výběrové řízení na vhodné kandidáty na náš sociální blahobyt? Ta otázka stojí úplně opačně. Na jakých hodnotách je založena představa, že do Evropy může každý přijít „podělit“ se o náš blahobyt? Je hrozné se dívat na chudobu na Haiti nebo v Indii, oběti hladomoru v Africe, číst o parodiích na demokracii v Ugandě, Kongu nebo zločinných režimech Jižního Sudánu, Eritrei, o rozpadlém Somálsku. Ano, jsme lidé, musíme pomáhat. Nelze ale spasit celý svět.

Odchodem z Turecka se váleční uprchlíci ze Sýrie a Iráku mění v ekonomické migranty. Vystihuje to prohlášení jednoho z nich: „V Řecku nezůstaneme, to je chudá země“. V okamžiku opuštění Turecka nejsme migrantům povinni pomáhat, ale naopak musíme bránit jejich pohybu a pomáhat všem zemím na trase do Evropy s jímáním těchto osob (a vyžadovat to od zemí na této trase). Mimo Turecko a své domovské země si nezaslouží migranti žádné ohledy. Že nechtějí Syřané, Iráčané a Afgánci čekat v uprchlických táborech na ukončení války je celkem pochopitelné, ale to jim nedává právo volně migrovat po Evropě. To stejné by si mohly říci miliardy lidí celého světa, že nebudou čekat, až v jejich zemích každý dostane byt 3+1 s tekoucí vodou spolu s automobilem a vydají se na pochod do bohatších zemí. Na světě jsou lidé v ještě bědnější situaci než Syřané a Iráčané nacházející se v tureckých uprchlických táborech. Myslet si něco jiného znamená rezignovat na všechny dnes platné procedury spojené s překračováním hranic a negovat jakoukoliv jejich ochranu.

Migrační krize má řešení, ale určitě jiné než „otsoursing“ bezpečnosti Evropské unie na Turecko. Základní problém spočívá nalezení místa pro internaci migrantů, kam by mohli být umisťování v případě zadržení na cestě nebo při vyhoštění. Veřejnost si málo uvědomuje nákladnost a právní i logistickou složitost tohoto procesu, a to i v případě, že cílová země je ochotna svého občana přijmout. Což není vůbec pravidlem. I africké země vydírají Evropskou unii, protože migrací se zbavují přetlaku zdravých mladých mužů, kteří zvyšují riziko násilného převratu a peníze posílané ze zahraničí (z jejich práce) drží jejich rozvojové ekonomiky nad vodou. Vyhoštění se děje většinou tak, že dotyčný se před usazením do letadla kousne do jazyku, padne na zem nebo se jinak poškodí a celá ceremonie, která stojí až 100.000 korun přijde vniveč.

Je třeba vybrat ostrov (ostrovy) blízko místa problému, na území členského státu Evropské unie. Při vracení uprchlíků do Turecka (zatím se počítá pouze z Řecka, takže je otázka co s těmi, kteří budou zadrženi jinde) pokud požádají na jeho území o azyl, bude nutné každou tuto žádost individuálně projednat a je zde možnost odvolání. Deportací "Unie - Unie" by tento problém odpadl. Řecko by mělo za dosud poskytnutou ekonomickou pomoc Unii poskytnout vhodné ostrovy, třeba Lesbos, Kos…., alespoň na 99 let, ale to je asi nereálné (kromě toho se domnívám, že má být vyloučeno jak ze Schengenu, eurozóny tak Evropské unie). Musí se hledat jinde. Zde by se shromažďovali migranti zadržení na moři, po cestě i při vyhoštění. Tím by se vyřešil základní právní problém, kam s nimi. Je třeba vybudovat evropský Ellis Island (ostrov před new Yorkem) s ubytovacími kapacitami a infrastrukturou. Doprava by se z Evropy prováděla pozemní cestou a následně loďmi (trajekty). Pohled na migranty v Calais nebo na řecko-makedonských hranicích je přímo nesnesitelný. Policie s nimi diskutuje, novináři dělají rozhovory, ale ti lidé tam nemají co dělat. Mají být zatčeni a deportováni. Nejlépe právě na evropský „Ellis Island“, s tím rozdílem oproti své americké předloze, že odtud by vedla cesta převážně zpět do domovských zemí. Migranti musí ztratit naději průchodu jinam do Evropy.

Je potřeba být silní, protože něco takového se nezapomíná. I kdybychom ale migrantům ve všem vyhověli, tak vděčnost je věc relativní, mění se v čase dříve nebo později (spíše dříve) se ztratí. Dovolávat se vděčnosti musí jenom slabí.