Děkujme za církevní restituce

V souvislosti s nebezpečím plynoucím z militantního islámu je absurdní a nepochopitelné nepřátelství Čechů vůči církvi i nenávistné výlevy spojené s vracením jejího majetku. Vždyť si tím sami pod sebou podřezáváme větev.

Blíží se volby a populisté začínají licitovat církevními restitucemi. Ministryně Karla Šlechtová (ANO) hodlá vyvlastňovat budovy církve na Pražském hradě. Komunisté a hejtmani ČSSD navrhují zdanit náhrady za nevydaný majetek.

V roce 2012, po 23 letech od pádu komunismu bylo schváleno majetkové vyrovnání s církvemi. Přečtěte si, jak se s restitucemi vyrovnali v dalších postkomunistických zemích. V této souvislosti se na internetových fórech objevovaly vyhrůžky (lze předpokládat, že situace se bude s výhledem na další volby opakovat) věšením na pouliční lampy apod. Možná to ale bylo jenom špatné svědomí dané původem jejich vlastního majetku, co vzedmulo tyto vlny nenávisti. Internetová fóra jsou vůbec zvláštním fenoménem dnešní doby. Nejhorší lidská zloba, jinak skrytá pod pláštíkem civilizovanosti, byla ve sporech o církevní restituce vidět v plné nahotě.

Nedělejme si iluze. Minimálně část lidí vyhrožujících svým názorovým oponentům nejhorším násilím, by je za příhodných podmínek realizovala. Stalo se tak za válek doprovázejících rozpad Jugoslávie a opakovalo by se to opět. Tito lidé dříve vše skrývali ve svém nitru, protože napsat anonym, nebo zničit sousedovi auto, to chce odvahu něco udělat a podstoupit riziko, že vás někdo chytne. Dnes můžeme zadarmo on-line sledovat, co si lidé skutečně myslí, kolik v sobě mají zášti a zloby.

Zdálo by se, že všechny argumenty pro a proti k církevním restitucím byly vyřčeny, ale přesto si dovolím několik myšlenek. Odpůrci restitucí, kteří nemají žádné povědomí o historii a nikdy nic nepřečetli (aby se alespoň zkusili zbavit komunistické indoktrinace nenávisti k církvi), neustále opakují argumenty o pochybném původu jejího majetku a amorálním chování církví. Proto si prý nezaslouží vrátit žádný majetek. Podle nich byl nashromážděn prodejem odpustků, z tzv. desátků (nucených berní), ze závěti a darů věřících, konfiskacemi v souvislosti s inkvizičními procesy a po Bílé hoře. Těžko rozlišit, nakolik se jedná morální rozhořčení nad skutky, které se staly dávno v minulosti a nakolik jde o pouhé záminky motivované závistí a nenávistí (bez příčiny).

K tématu dějin církevního majetku doporučuji práci Petra Honče, Církevní majetek v českých zemích (varuji, vyžaduje tao cca 1 hodinu čtení a přemýšlení). Studie dokumentuje nelinearitu vývoje církevního majetku v čase (nebylo to tak, že by se neustále zvětšoval), zásahy světské moci, nucené půjčky panovníkům, rozchvacování tohoto majetku v souvislosti s válkami. V dějinách církve se tedy nejedná o nic neznámého.

Je mi nepříjemné se snižovat na argumentační úroveň odpůrců restitucí a pochybuji, že někoho z těch, co tyto „argumenty“ používají jde přesvědčit, ale přesto se o to pokusím.

Odpustky

Byly prodávány, ale teď již nejsou. Jestliže si někdo chtěl koupit cestu do nebe, je to jeho vlastní rozhodnutí. Nikomu do toho nic není.

Desátky

Oproti dnešním „sedmačtyřicetinám“ (cca 47 procent příjmu si od nás dnes bere stát) byl desátek velice snesitelné zdanění. V součtu i s prací pro vrchnost, která měla i povahu veřejných služeb (oprava cest, mostků…) celkové "zdanění" nedosahovalo ani zdaleka dnešní výše. V době nejtužšího feudalismu poddaní pracovali na panském 120 dní v roce, v roce 2016 nastane Den daňové svobody (kdy začneme dělat sami na sebe) 20. června, tedy po 171 dnech. I egyptští faraóni si ve své době brali pouze 20 procent z toho, co lidé vyprodukovali.

Závěti (odkazy), dary

Když si odpustíme úvahy o nějaké manipulaci, závěť či dar věřících představuje svobodné nakládání s majetkem. Opět, nikomu nepřísluší hodnotit. Odkaz církvi považuji za daleko lepší řešení, než umřít a všechno nechat státu, který vám z odkázaného majetku nenechá udělat ani nápis na náhrobním kamenu. Naopak jej prodá. Zde je reálný příběh ze z minulého roku Hrob učitelky je prodaný. Státní rozpočet získá pět a půl tisíce korun. Podle „současných zákonů“ vám stát nezaplatí nejen nápis na kameni, ale ani hrobové místo a dobrodinec přenechávající své statky pozemské státu, skončí na rozptylové louce.

Konfiskace

Dovozovat závadnost majetku církve z konfiskací po Bílé hoře, které nastaly před 400 lety, nemá valného smyslu. Nikdo z nás nedokáže říci, jak jeho předci získali majetek, který dnes vlastní. Zda nějaký prapra…dědeček netřískl souseda z druhé jeskyně sekeromlatem do hlavy a ten lesklý kamínek předávaný v rodině z generace na generaci mu nesebral.

Z pohledu faktického, majetkové zisky církve z konfiskací po Bílé hoře byly velice malé a ve většině případů se jednalo pouze o navrácení původního majetku o který přišla od roku 1419 (opět odkazuji na výše uvedenou práci Petra Honče Církevní majetek v českých zemích).

Každý rozumný člověk musí uznat, že hrabat se v takto vzdálené minulosti je nesmysl. Církev si pochopitelně v současných restitucích nenárokovala vše, co vlastnila v průběhu staletí, ale pouze to, co jí patřilo k únoru 1948. V předhusitské době, za vlády tolik oslavovaného Karla IV. se totiž jednalo asi 1/3 veškeré půdy. Od nástupu Václava IV. na trůn, se její majetek pouze zmenšoval, byl uchvacován ze strany světských pánů a císaře. Nám známé odebrání klášterů církvi Josefem II. byl jeden z mnoha podobných aktů.

Tvářit se, že český stát přišel k majetku nějakým vznešenějším způsobem než církev není na místě. Získal jej první pozemkovou „reformou“ na základě záborového zákona z roku 1919 (přesněji znárodněním šlechty a příliš bohatých pozemkových vlastníků), arizací židovského majetku, který po roce 1945 nebyl vrácen původním vlastníkům (dodnes existují v Česku nemovitosti kde je zapsaná národní správa dříve židovského majetku), čechyzací (zabrání majetku sudetských Němců po roce 1945 na základě Benešových dekretů, což je nazýváno druhou pozemkovou „reformou“), znárodněním po roce 1945, resp. 1948, měnovou reformou v roce 1953, odúmrtěmi (přivlastněním si majetku lidí, co zemřeli bez dědiců) a samozřejmě daňovým vyvlastňováním, tj. vymáháním berní (pochází od slova brát) od obyvatelstva.

Pro některé „nesmiřitelné“ je důvodem, proč si církev "nezaslouží" vrátit svůj majetek, inkvizice. Nechci zlehčovat toto temné období církevních dějin, ale v průběhu několika století jejího působení se počet obětí na území celé Evropy odhaduje na 100.000. Opět, je tomu již několik set let, církev své viny nepopírá a vzala si z tohoto období ponaučení. Zdánlivě ateistické doktríny, jako nacismus, komunismus a maoismus způsobily v minulém století desítky milionů mrtvých. Vyznavači dvou posledně uvedených – ismů však v podstatě žádnou reflexi neprovedli a činy svých proroků Uljanova „Lenina“, Džugašviliho „Stalina“, Mao Ce-tunga a jejich suity popírají a bagatelizují.

Pseudoprávní námitka proti restitucím zněla, že na základě dekretů Josefa II. (1741 – 1790) církvi majetek fakticky nepatřil, protože s jeho zcizením musel vyjádřit souhlas panovník. Je to dosti nepřesné. Již v roce 1627 na základě Obnoveného zřízení zemského se panovník prohlásil nejvyšším „ochráncem“ (uvozovky autor) církevních statků a jakékoliv dispozice byly podmíněny jeho souhlasem. V podstatě se tímto majetek církve dostal pod kuratelu panovníka (státu), což chtěli někteří současní politici zopakovat. Při těchto vysoce odborných disputacích pohybujících se mimo historické souvislosti je nutné si uvědomit, jakého období se takto argumentující odpůrci dovolávají a zda by se oni sami podřídili i dalším „vymoženostem“ tehdejšího absolutismu.

Mimochodem, před rokem 1989 komunistické místní národní výbory také odsouhlasovali občanům prodej nemovitostí. Měla se snad i tato minulost stát také vodítkem pro současnost? Nebo když vlastníte obraz, který byl prohlášen za tzv. národní památku. Nelze ho bez souhlasu státu v podstatě vyvézt ani prodat (na rozdíl od socialistické Francie, kde stát má pouze časově omezené předkupní právo). Vlastníte jej nebo ne?.

Zcela nepřípadné jsou rady z vnějšku, od ateistů, aby církev žila v chudobě. Většinou jsou tyto traktáty doprovázeny kazatelskými výlevy odkazujícími na prvotní křesťanství. Ten kdo není členem spolku, by se měl zdržet rad, jak má daný spolek fungovat a co má a nemá dělat (pokud je to v souladu se zákony).

Tvrzení, že stát se nachází v ekonomických problémech (kdy se nenacházel a kdy měl nebo bude mít dostatek peněz? – zde o nesplatitelnosti veřejných dluhů) a tudíž nemá na výplatu náhrad, zní stejně, jako kdyby zloděj řekl, že nemůže vrátit ukradené peníze, protože je v dluzích. Přitom předmětem velice nechutných diskusí bylo 59 miliard korun se splatností 30 let. Částka 1,97 mld. korun představuje pouze 0,17 procent rozpočtových výdajů roku 2011. Osobně to považuji za zbytečné, ale kdo chce, nechť si porovná tuto sumu například s ročními příspěvky pro politické strany nebo s jakoukoliv jinou blbostí, na co se ze státního rozpočtu vyhazují peníze. Stát si ročně od občanů na daních vynutí a následně utratí, v mnoha případech velice odpudivým a nesmyslným způsobem, hodně přes bilion korun.

Při licitaci o celkovou výši náhrad, kdy se hledají nejrůznější důvody proč je to „moc“, se také zapomíná, že ukradený majetek (lesy, pole, budovy) v držení státu generoval za celou dobu  výnosy, a ty jdou do desítek miliard korun.

Církvím je také vyčítáno, že po přijetí restitučního zákona zahájily soudní spory na vydání  majetku "nad rámec restitucí". Jenže majetek pro restituce měl být zmrazen od roku 1991 tzv. blokačním paragrafem, který obsahoval zákon o půdě, a to právě pro budoucí vypořádání. Stát v průběhu doby porušil vlastní pravidla a dopustil převod nemovitostí na kraje, obce a soukromé subjekty. Proto tyto žaloby ze strany církve jsou morálně po právu a rozčilení politiků (hrané pro voliče; jejich zájem o státní majetek začíná a končí tím, co se z něj dá urvat) není na místě.

Obrovský mravní rozměr mělo naplnění slov „co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Někteří politici však usilují, aby platilo: „naše země, naše etika, naše právo“, a tak se stát, města i sami občané nestydí využívat a vystavovat na odiv ukradený majetek. Přijíždíme na tzv. státní hrady a zámky, kde průvodci bez uzardění popisují jejich konfiskaci a ještě přidají pár výmyslů o zlé šlechtě. Relikviář Sv. Maura si zahrál již v komunistickém seriálu Major Zeman. V současnosti pouze navazujeme na úspěchy tehdejší Státní bezpečnosti, která přelstila vyslance majitelů tohoto skvostu. Nedávno se „koštovalo“ víno bývalých hradních pánů ze zámku Bečov a prý lahev bude stát až 750.000 korun. No mě by tenhle ukradený mok "zkysl v hubě".

Město Brno považuje za svoji pýchu vilu Tugenhat. Místo aby ji vrátilo potomkům židovské rodiny nebo alespoň židovské obci, bez ostychu se vychloubá tímto nacisty arizovaným majetkem. Jak ubohé a možná pro Česko signifikantní, kde se z ukradených hradů, zámků a uměleckých děl stávají symboly státu a taháky turistického ruchu.

Vášně vzbudila pouhá zmínka o žádosti bývalého Řádu německých rytířů o vrácení hradů a půdy podle zákona o církevních restitucích. Přitom řád byl vyvlastněn a rozpuštěn nacisty v roce 1938, tedy před válkou. V roce 1948 Nejvyšší správní soud rozhodl, že poválečná konfiskace jeho majetku podle Benešových dekretů (?) byla neodůvodněná. Jenže řád měl (má) v názvu „německý“ a tím je asi dané, že zabránit vrácení ukradeného majetku je nejvyšší úkol každého skutečného "vlastence" (blíže k vyrovnání s poválečným vyháněním Němců). Jinak řeči o tom, že Benešovy dekrety jsou právně vyhaslé, jsou lži. Do dnešního dne, 71 let po válce soudy zkoumají rasový původ některých příslušníků šlechtický rodů, zda byli Němci nebo Židé (zde a zde).

Lesy, pole, fary, kostely a jiné budovy si nikdo do Vatikánu neodnese. Tam pouze před Velikonocemi, na Zelený čtvrtek odlétají kostelní zvony, ale na Bílou sobotu jsou zase spořádaně zpět. Vrácení majetku církvím umožní, aby se více než dnes věnovaly charitativní a pečovatelské službě. V případě státu, stavba jednoho hospice v ceně 100 mil. korun vyžaduje rozkradení dalších zhruba 30 mil. korun. Církve jsou při správě svého majetku i v sociálních službách daleko efektivnější. Odpor některých politiků proti restitucím souvisí se zmenšováním prostoru pro korupci. Prostě budou ovládat méně majetku, méně si budou moci „odkloňovat“ a to je štve.

Proto i kdyby se jednalo nikoliv o restituce, ale jak tvrdí odpůrci, o dar církvím, pro společnost by se jednalo o nanejvýš blahodárný počin. Ať se státní majetek zbývající po restitucích církví  rozdá třeba čertům. Nebo ještě lépe všem občanům. Budou se o něj starat neskutečně lépe než politici a byrokrati. Jde o prostý ekonomický fakt. Majetkovou odlukou církve od státu, která je součástí restitucí, teké zmizí ze státního rozpočtu položka výplaty mezd duchovním. Při zachování minulého modelu financování církví bychom se brzy dočkali stejné situace jako v Anglii, Franci a Belgii, kdy jsou ze státní kasy financováni radikální imámové. Konce jsou známé všem.

Církevní restituce mají obrovský význam pro obranu euro-atlantické civilizace před militantním islámem. Jenom namátkou. V Bruselu nesvítil tradiční vánoční strom, prý by mohl urazit početnou muslimskou komunitu (již v roce 2003 to na ulicích vypadalo jako v Rijádu). Když zde mohla veřejně působit organizace „Šaria pro Belgii“ (Sharia4Belgium), není divu, že uvnitř evropských měst existují no-go zóny, kam již nesahá státní moc a vznikají semeniště islámských radikálů. Slovensko mělo problém ohledně vzhledu pamětní mince (200 eur) připravované k 1150 výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Svatozář nad jejich hlavami prý porušovala náboženskou neutralitu. Možná jednou  budeme z důvodu náboženské korektnosti bourat  kostelní věže, aby panoramata našich měst byla také neutrální.

Z tohoto pohledu je absurdní a nepochopitelné nepřátelství Čechů vůči církvi i nenávistné výlevy spojené s vracením jejího majetku. Vždyť si tím sami pod sebou podřezáváme větev a ti, kteří útočí na církve si nijak nezadají s islamisty. Stojí s islamisty v jednom šiku, chovají se jako oni.

Kořeny naší civilizace spočívají v křesťanské tradici. Formoval ji neustálý zápas mezi světskou a duchovní mocí, který nedovolil jejich splynutí a umožnil obrovský rozvoj Evropy. Základy právního systému, kupodivu i koncept lidské svobody, stojí na židovsko-křesťanských základech. Vzpomeňme i na to hmatatelné a každodenní. Náš letopočet začíná od narozením Krista. Slavíme křesťanské Vánoce a Velikonoce, na Štědrý den se necháváme se unášet atmosférou půlnoční mše. Ve většině měst a vesnic najdeme kostely a kapličky, jejichž zvony jsou součástí našeho života a jejich siluety vnímáme jako samozřejmost (nebo je to jedno a budeme se dívat na minarety?). Ráno nás budí, večer zvoněním „klekání“ posílají děti domů. V polích stojí křížky a Boží muka, hrady, zámky a všechny památky jsou prodchnuté odkazy a symboly křesťanství. Nebo je všechno zbytečné, má se to zbourat, rozpadnout, zarůst hložím a minulost (dějiny) dáme do muzea? O tohle přece usilovali komunisté, když církevní památky cpali právě do muzejních vitrín.

Stačí nám dnes ke spokojenému životu nedělní návštěva nákupního centra, oběd z platového talířku a nákup "hadýrek", kdy stejný model nosí miliony lidí na celém světě s nepřehlédnutelnými nápisy "značek", čímž zadarmo děláme výrobcům chodící reklamní poutače?

Síla pramenící z víry a tradic je vidět v Izraeli, který je sice sekulárním státem, ale nikdo svoji víru neskrývá (ale ani nevnucuje) a tradice hrají obrovskou roli (zde je článek Izrael zblízka vzniklý v souvislosti s účastí autora na programu Sar-El). Ve fabrice v odpočinkové místnosti visí místo plakátů nahých ženských a sportovců, tak jak si to pamatuji z českých továren, fotografie rabínů a na poličce naleznete modlitební knížky. Zhruba třetina mužů zde nosí pokrývku hlavy (jarmulku) na znamení zbožnosti a je běžně vidět v tramvaji lidi, jak se modlí. U stolu při večeři na zahájení šabatu, devatenáctiletá holka v uniformě a útočnou puškou přes kolena řekne krátkou modlitbu, láme chleba a dává do soli. Stejná holka tu zbraň bez váhání také použije.

Prázdnotu v duši nelze vyplnit konzumem a také platí, že rubáš nemá kapsy. Do hrobu si nikdo nic nevezmeme. Zůstane po nás buď zlo nebo dobré skutky. Část lidí jsou si dnes sami sobě bohem, sami sobě papežem, nad nimi již nic není. Žijí v bublině vlastní morálky, pravidel, sami se cítí povoláni rozhodovat, kdy se jaké pravidlo má dodržovat a kdy ne, možná mají i vlastní počasí. Myslí si, že jsou vším, avšak vším jsou pouze sami sobě, protože ostatní, úplně stejné egoisté na ně kašlou. Bez skutečných vazeb (namyslím na asociálních sítí) na rodinu, přátele, obec, spolky a kluby ….. a morálního jednání, bez nichž tyto vazby nelze udržovat, se ti, co chtějí být vším, stávají naopak ničím.

Člověk bez morálky a pravidel, kterými je omezován, i když to je špatné slovo, když se něco dělá dobrovolně, se dostává na roveň zvířete a každé zvíře lze vycvičit. Aniž si to tito „bozi“ uvědomují, díky své sebelásce a současně nesnášenlivosti k druhým jsou pouze loutkami v rukou politiků, kteří pro moc a koryta udělají cokoliv.

Nemusíme věřit v Boha (určitě neplatí, že takoví lidé jsou lepší, než ti co v Boha nevěří), ale věřme alespoň v pravidla, která mají být dodržována i když to je momentálně pro nás nevýhodné a ve slušnost, ve smyslu nedělej jiným, co nechceš aby oni dělali tobě.

Církve jsou konzervativní, nepodléhají módním politickým vlnám a oponují světské moci. O tomto se přesvědčili nacisté i komunisté. Pokud se najde v parlamentu dostatečná poslanecká většina, klidně schválí šariu, včetně kamenování, bičování, povinného zahalování žen….. Demokracie, ve smyslu vlády většiny, nezná morálku. Nikoliv politici a politické strany, ale církve z podstaty věci, z ryze principiálních důvodů, budou bránit západní hodnoty, protože to jsou hodnoty křesťanské. Za to si zaslouží všestrannou podporu věřících i ateistů. Přejme jim proto vrácení majetku a mějme je v úctě.

(Zkráceno vyšlo v Lidových novinách 21.listopadu 2013)