Podívejme se, nakolik díky domácím politikům rozhodujeme o svém životě a až potom nadávejme na Brusel.
Výsledek referenda o (ne)setrvání Velké Británie v Evropské unii vedl k určitému vystřízlivění z všeobecně módního euroskepticismu. Ukázalo se totiž, jak snadno se politické laškování může změnit v realitu. V roce 2003 jsme mohli v referendu odmítnout vstup Česka do Evropské unie. Dosažení prosperity mimo její struktury bylo ale podmíněno vznikem úplně nového právního a sociálního prostředí, a to včetně změny naší mentality (samostatný článek o vlivu mentality na prosperitu zde). Což je ve skutečnosti je stejně nemožné jako se uchopit v pase a zvednout sám sebe nad zem. Nemáme se jako Švýcaři, protože nejsme Švýcaři. Patříme do Unie, nejsme jiní, o nic lepší než obyvatelé dalších členských státu (dnes již) sedmadvacítky.
Velká část lidí, kteří se v roce 2003 řekli Unii „ano“, ji dnes považují za málo socialistickou. Dnešní zastánce volného trhu v rámci Unie považují za stejné extremisty jako v roce 2004 ty, kteří prosazovali volný obchod v rámci celého světa. Požadují zavedení překážek dovozům a více dotací, přitom jenom do zemědělství jde z Bruselu každý rok přes 30 miliard korun. Nezajímá je obrana Schengenského prostoru jako celku, ale rádi by vztyčili ploty přímo na státních hranicích, což je stejný nesmysl jako natáhnout ostnatý drát někde mezi Brnem a Prahou. Necítí sounáležitost s Evropou, za to jsou na povel loutkařů ochotni výhrůžně skandovat „Kdo neskáče není Čech", včetně stupidního "hop, hop, hop“. Litují rozpadu zbrojního průmyslu, přičemž nechtějí slyšet, že jeho produkce, jak dokázaly lokální konflikty studené války před rokem 1989, byla zastaralý šrot, který diktátoři odebírali na dluh, přesněji zadarmo (za vládní úvěry, které zůstaly nesplacené). Nostalgicky vzpomínají na zaniklé neefektivní cukrovary a neví, že cukru se dnes vyrábí stejně jako za komunistů. Chtějí se opět vydat cestou soběstačnosti, přitom socialismus nutila k této „cnosti“ pouze nouze.
Ostatně i česká vláda jede na stejné myšlenkové vlně. Výzvy „kupujte domácí potraviny“ provokují ekonomický nacionalismus (jde o cestu k rozbití Unie-článek zde). Soudržnost Unie se tak dává v sázku kvůli odbytu bůčku. Na supermarketech musela být umístěna informace v procentním vyjádření o cizáckém původu zde prodávaného zboží. Dnes se pohoršujeme nad plány Velké Británie, aby zde usazené firmy zveřejňovaly počty pracovníků z ciziny. V principu se ale jedná o to stejné.
Co by ale mělo nastat po czechxitu? Bude Česko daňovým rájem v situaci, kde většina národa chce všechno a všechny zdanit? Začneme „makat“ jako Japonci, staneme se cnostnějšími, bude se méně krást? Ano, dojde k tomu, že se narovnají se banány a okurky, řepný líh s ethylformiátem (rumovou trestí) opět získá název rum, pomazánka ze zákysu pojmenování máslo…. majitelé kdejaké fabriky se správnými známostmi dostanou veřejnou podporu a politici odhodí poslední evropské civilizační standardy. A co za to? Co dál? Než toto, raději budu jíst správně zakřivené banány a svítit LED diodami.
V čele koalice pro vystoupení z Unie stojí demagogové a vlivoví agenti Ruska a Číny. Užitečné idioty jim tvoří snílci spolu s politickými a ekonomickými deprivanty, což jsou lidé, kteří se považují za neúspěšné a strádající cizí vinou, za vydělené ze společnosti ekonomicky, např. kvůli vlastním dluhům nebo politicky, kdy jejich hlas nikdo neposlouchá. Jako by ale ostatní v systému, kde všichni rozhodují o všech a nikdo o sobě, měli nějaký silnější hlas. Politici obecnou spruzenost ještě přiživují svojí arogancí a užíváním „dutořeči“, mluvy bez sdělení a obsahu. Deprivanti ve svém vnitřním zoufalství nevnímají, že žijí v nejbohatším a nejsvobodnějším období lidské éry a jsou schopní, v zájmu odplaty za své domnělé "ponížení", podpořit v podstatě jakoukoliv demagogii. Zastávají názor, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel i kdyby to měl být Vladimir Putin nebo Kim Čong-un. Tak jako ve Velké Británii, by se v českém referendu o vystoupení z Unie řešily výhradně vnitropolitické problémy.
Směji se volání, že si bez EU budeme svobodně vládnout, rozhodovat ve své zemi atd. Kdo je to my?Politické strany, které v celém Česku mají asi 10.000 aktivních členů, určitě nereprezentují společnost (o ubohosti české politiky zde). Separatisté vyčítají Unii porušování subsidiarity, principu rozhodování na co nejnižší úrovni. Co je ale stát jiného, než vnucování povinné účasti (minimálně peněžní) na aktivitách, které považujeme za obtěžující a zbytečné a které my sami bychom řešili lépe. Jestliže se ozývá volání po vícerychlostním Evropě, proč ne vícerychlostní (segmentovaný) stát, kde lidé budou moci odmítnout účast na sociální či důchodové pojištění, na dotování zemědělství, autobusů, vlaků, eletrovozítek, nenormálních zdrojů elektřiny, metra, památek,…… .
Podívejme se, nakolik díky domácím politikům rozhodujeme o svém životě a až potom nadávejme na Brusel. Jsem proti vystoupení z Unie.
