Čeští spotřebitelé, nevolníci místního agroprůmyslu

Všichni jsme tu proto, aby tuzemští výrobci jako Agrofert, Úsovsko měli do koho cpát své „mlsotiny“. Největší znečišťovatele a ničitele krajiny, zemědělce, sami masivně dotujeme, aby nám mohli ve větším měřítku a účinněji škodit.

Ve vládě Andreje Babiše získal křeslo ministra zemědělství Jiří Mílek (naštěstí již není ve funkci, jen je otázka, zda tam nesedí někdo ještě horší). Šlo o spolumajitele holdingu Úsovsko, a.s., tedy dalšího agrárního velkopodnikatele na české politické scéně. Jiří Mílek od své instalace do funkce chrlil do medií své bujné lobbistické sny a konspirační teorie. Tvrdil, že obchodní řetězce vyvádějí z Česka peníze, cíleně podporují své výrobky, nadprodukci v zahraničí řeší v tuzemsku dumpingovými cenami a lžou o maržích. Chtěl, aby finanční úřady spolu s celní správou kontrolovali, za jakou cenu obchodníci vozí zboží do Česka. Současně požadoval zvýšení dotací do zemědělství, zavedení povinného objemu českého zboží v obchodech i minimální marže. Jak vidno z jeho názorů, pan ministr posuzoval občany Česka podobně jako hospodářský  dobytek na své farmě. Co se doma vyprodukuje, musí se přece zkrmit. Takže jsem tu všichni proto, aby tuzemští výrobci jako Agrofert, Úsovsko měli do koho cpát své „mlsotiny“.

Neexistují tzv. nepolitičtí odborníci. Na základě slov a činů jde každý člověk zařadit do politické škatulky. V tomto kontextu byl Jiří Mílek zemědělský Tomio Okamura, národní socialista rozdmýchávající nepřátelství vůči cizákům a usilující o jejich šikanu a vytlačení z trhu prostřednictvím státního aparátu. Takto to však dopadá, když se člen nějaké zájmové skupiny nebo dokonce podnikatel v určitém oboru dostane k politické funkci. Je logické, že se snaží obecná pravidla ohnout ve prospěch svůj nebo zájmové skupiny, kterou reprezentuje. Říká se tomu udělat kozla zahradníkem. Krátce a jednoduše. Jiří Mílek v žádném případě není ministrem 10 milionu českých občanů, ale pouze malé skupinky cca 100.000 zemědělců.

Zde stojí za povšimnutí, že hnutí ANO ve svém volebním programu požadovalo úplnou soběstačnost u co nejširšího spektra potravin. Z programu ANO pro parlamentní volby 2017, kapitola č. 18 uvádím jenom hlavní myšlenku: „Nesoběstačnost ve výrobě základních potravin vytváří velmi významné bezpečnostní riziko a především pro budoucnost příštích generací.“. Další lze nalézt v odkazu. S trochou nadsázky jde říci, že jde o obdobu severokorejského doktríny čučche (totální nezávislosti). V době volného pohybu zboží nejen v Unii, ale i globalizovaném světě působí argumentace bezpečnostními riziky jako nápad šílených generálů připravujících se v blázinci na válku ve své hlavě. Krátce a jednoduše. Jak potravinářský velkopodnikatel vstoupím do politiky a následně prosazuji, aby se do země nic nedováželo, resp. aby byla "soběstačná". Jestliže toto není konfliktem (nebo spíše souladem) zájmů, tak již nic.   

Naštěstí je Česko členem Evropské unie a tato rétorická cvičení (zatím) o omezení volného pohybu zboží nemají šanci na uskutečnění. Nakolik ale závisí členství naší země na bilanci zisků a ztrát Andreje Babiše? Jedinou vazbou Česka k Unii je to, že vlastní (ano přes Agrofert a svěřenecký fond) v Německu továrnu na močovinu SKE Piesteritz a pekárnu Lieken v Dortmundu. Na jedné straně zisk z exportu do Unie a čerpání dotací. Na druhé profit plynoucí z likvidace zahraniční konkurence na českém trhu. Kterou variantu zvolí? Hrají nějakou roli zásady nebo pouze to, co poskytne větší „vývar“? Když ty továrny prodá, tak asi Česko vystoupí z Unie. Jak věřit Andreji Babišovi jeho prounijní postoj, když ve svém týmu toleroval někoho jako je Jiří Mílek?

Podle nedávno zveřejněných informací ministerstva zemědělství, dosáhly v roce 2017 dotace  objemu 32,5 miliardy korun (toto číslo není pravda, resp. nezahrnuje všechno). Na 100 korun produkce padlo 28,50 korun dotací. Veškerý dosažený zisk 21, 3 miliard korun pocházel právě z podpor a bez nich by byl celý sektor ztrátový. Skutečná výše podpor je však mnohem vyšší. V souhrnu a detailně je popisuje tzv. Zelená správa, kterou vypracovávaná Ústav zemědělské ekonomiky a schvaluje každý rok Poslanecká sněmovna (Zelená zpráva za rok 2016). Novější údaje, kromě mediálních výkřiků, nejsou k dispozici. Data se shromažďují na základě ujednání v rámci OECD a vše začalo dávno před vstupem Česka do Unie. Takže Jiří Mílek buď vědomě nemluví pravdu o tom, že není zřejmé, kolik jednotlivé země vkládají do zemědělství nebo trpí zásadní neznalostí.  Cituji: „Ale u národních dotací existují skryté podpory, které jiné státy nedávají z ministerstva zemědělství, ale třeba resortu práce a sociálních věcí. Například v Rakousku to funguje tak, že pokud si zemědělec vezme mladého inženýra na farmu, ročně na něj dostane podporu 12 tisíc eur. V Dánsku nebo Německu mají skryté podpory na porážku prasat, zabití mají kompletně zaplacené státem. Peníze dostávají jatka, dohromady 30 eur na kus“.

Kolik peněz jde do zemědělství se ví do posledního koruny, centu i zlotého a je jedno, zda peníze přichází ministerstva zemědělství, sociálních věcí, financí atd., zda je zemědělci dostali přímo na účet nebo se zvedli ceny potravin díky celním bariérám.

V Zelené zprávě se také dozvíme, že v Česku se dnes vyrábí stejně cukru (550.000 tun při domácí spotřebě 350.000 tun) jako za komunistů i když z 53 neefektivních cukrovarů zůstalo dnešních 7. Ono je pochybné, zda na tomto objemu produkce cukru je vůbec něco k chlubení, protože tuto  jednoduchou výrobu zvládá každá rozvojová země. Jako kdybychom trvali na pokračování výroby bičů, loukotí a koňských postrojů jenom proto, že se přece tady vždycky vyráběly. 

Velice rozšířený je mýtus, že „…kdyby český agroprůmysl měl stejné podpory jako v tzv. starých členských zemích Unie, to by všichni žasli“.  Tyto soutěže státních rozpočtů jsou úplně zbytečné a kromě toho se spíše jedná o soutěž v plundrování krajiny. Signifikantní je, že vláda Andreje Babiše odmítla plán Unie na snížení objemu zemědělských dotací a zastropování nároku na dotace v závislosti na velikost pozemků. Místo malých farem spojujících rostlinou a živočišnou výrobu se podporuje a bude podporovat agroprůmyslový komplex s jeho zaměstnanci a managery, kteří jenom „špekulují“, jak z pronajaté půdy „vybičovat“ co největší zisk. Z 80 procent zemědělci hospodaří na pronajaté půdě a jak říká jedno poučení: "Prodej někomu skálu, za 10 let tam bude zahrada. Pronajmi někomu zahradu, za 10 let tam bude skála". Nájemci nemají žádnou motivaci řádně zacházet s půdou, nemusí myslet na budoucnost.

Domnívám se, že ani efektivnější provoz větších farem nemůže vyrovnat osobní motivaci člověka, co pracuje na svém. Je rozdíl pracovat 8 hodin a padla. To soukromý zemědělec nezná. Ano prodává svůj život, kdyby všechno spočítal, má silně podprůměrný příjem a lepší by bylo, aby šel do fabriky. Ale dělá na svém, tak to je na nad všechny jiné požitky.

Tak abychom věděli o čem se bavíme. V roce 2016 zemědělství zaměstnávalo 100.000 lidí, což je 1,9 procenta zaměstnanců a vytvářelo 1,78 procenta HDP. Celkové podpory agrárního sektoru přišly na 55,3 miliardy korun, podpora zemědělským podnikům činila 42,9 miliardy korun, tedy 430.000 Kč na jednoho pracovníka. (Zelená zpráva 2016, str. 12, resp. XII). V hrubé mzdě šlo o 26.741 Kč měsíčně, což bylo více, než v té době činila hrubá mzda v celém národním hospodářství. V podstatě veškeré platy zaměstnanců v zemědělství tedy plynou z veřejných podpor (v tomto oboru byla v roce 2016 průměrná hrubá mzda 27.589 Kč). Nejedná o nějaké dojmy a názory, ale o údaje shromažďované státní správou.

Za všechny tyto peníze dostáváme všude kolem nás lány žluté řepky, krajinu dusanou těžkou mechanizací, půdu ničenou chemií, vodní a větrnou erozi a úbytkem organické hmoty. Kdyby zemědělci nic nedělali, vyjde to ekonomicky na stejno, bylo by to ale ekologičtější. Stromy jsou vlastně ztuhlý oxid uhličitý. Proč tyto peníze neslouží k zalesňování?

Svět trpí potravinovými přebytky a zároveň ničením krajiny intenzivním zemědělstvím (eroze vodní a větrná, monokultury, používání pesticidů, fungicidů, herbicidů, rodenticidů, zoocidů), ztráta schopnosti udržet vodu v krajině. Na cca 85 procentech půdy dochází vlivem těžké mechanizace k jejímu utužování. Zkuste si někdo vykopat na poli jámu tak cca 50 cm, vsadím se, že bez krumpáče to nezvládnete. Hutněním, orbou ze svahu i setím kukuřice na svažité pozemky dochází k erozi a splachu organické hmoty. Ve světě umírají lidé hladem, my spalujeme potraviny a tato tzv. alternativní paliva mají zachránit svět.

Naprosté šílenství spatřuji v tom, že největší znečišťovatele a ničitele krajiny, zemědělce, sami masivně dotujeme, aby nám mohli rychleji, ve větším měřítku a účinněji škodit.