Žádné osvobození nebylo

Nastala 8. května 1945 svoboda, aby šlo mluvit o osvobození? Odpověď zní, jak pro koho, jak k čemu. Záleží také na tom, co si kdo představuje pod pojmem svoboda. A není rozhodující, že většina obyvatel omezování svobody vítala.

Historická fakta, kde se stala jaká bitva, kdo tam bojoval, kdo koho zapíchl na hostině....jsou jen jedna, ale v čase se mění jejich interpretace. Jejich věrohodnost se snižuje v závislosti na tom, jak dlouhá doba od události uplynula. Takže nevíme, zda existoval Homér, praotec Čech, kolik vojáků přesně padlo na Bílé hoře.... A někdy jsou fakta zamlčována nebo nahrazována lží.

Starostům Novotnému a Hřibovi se podařilo vtáhnou do veřejné debaty fakta o Pražského povstání v roce 1945 Následně jim dali zapravdu historici, kteří "věděli" dlouho, jen neměli takový mediální hlas jako politici a zřejmě ani od odvahu. Logicky se proto objevila nová interpretace konce 2. světové války, naprosto odlišná od té, co učila "souška" učitelka před rokem 1989. 

8. května jsme si připomínali porážku nacismu a ukončení 2. světové války v Evropě. Zněly i fráze o osvobození. Nastala ale skutečně svoboda, aby šlo mluvit o osvobození? Odpověď zní, jak pro koho, jak k čemu. Záleží také na tom, co si kdo představuje pod pojmem svoboda. A není vůbec rozhodující, že většina obyvatel Československa poválečný vývoj, včetně omezování tak vzývané svobody, schvalovala, dokonce vítala. 

Bezprostředně po ukončení bojů došlo k upření svobody třem milionům německy mluvících Čechů, kteří přišli v podstatě o veškerá občanská a majetková práva. Toto suché konstatování v sobě zahrnuje i velmi hnusné události jako označování lidí symboly, stejně jako se dělo dříve Židům, zákaz používání rodného jazyka, ukončení vyučování jejich dětem, zavedení nucených, či spíše otrockých prací, kdy každý Čech si mohl vyžádat "vlastního otroka", zbavení majetku, dlouhodobou internaci (záměrné vytvoření situace, aby sami chtěli odejít), násilí, vraždy. Německy mluvící obyvatelstvo, zbavené československého občanství na základě Benešova dekretu č. 33/1945 Sb., bylo vyhnáno ze svých domovů. Nejprve místními revolučními gardami a vojskem v rámci „divokého odsunu“, následně se do čistky naplno zapojila státní moc. Současně došlo ke konfiskaci nemovitého, průmyslového a až na malé výjimky i movitého majetku. Vše doprovázelo ponižování, fyzické násilí a vraždy. Počet mrtvých je na základě historického bádání odhadován na 15 000 až 30 000. Jakékoliv argumenty o tzv. oprávněné mstě jsou naprosto liché.

Za Rudou armádou přicházely jednotky SMERŠ a NKVD, které začaly na území Československa zatýkat předválečné ruské emigranty. Historické prameny hovoří asi o 300 unesených. (Někteří badatelé hovoří o 1500 unesených).

V říjnu 1945 se dočkala „závanu svobody“ i na další skupina obyvatel, tentokrát Čechů. Jen měli tu smůlu, že byli bohatší. V platnost vstoupily Benešovy dekrety o tzv. znárodnění bank, pojišťoven, dolů, hutí, chemického a potravinářského průmyslu. Ve strategických odvětvích byly zabavovány všechny podniky, u ostatních platila hranice od 500 až do 150 zaměstnanců.  Etatizace postihla 67 procent hospodářství Československa, což je naprosto nesrovnatelný rozsah s Francií nebo Velkou Británii. I když Benešovy dekrety slibovaly majetkové náhrady, samozřejmě s vyloučením Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, bylo naprosto zřejmé, že stát nemůže takto vzniklé nároky zaplatit. Opět se tedy jednalo od prvopočátku o konfiskaci, zbavení majetku bez náhrady. Další, poúnorové znárodnění provedené komunisty bylo již v podstatě zbytečné. Edvard Beneš, jako jejich nejlepší agent, se vypořádal s buržoazií za ně.  

Svoboda nepanovala ani v politické oblasti. V Československu vznikla tzv. Národní fronta Čechů a Slováků, nucené spojenectví jediných povolených politických stran. Největší potenciální konkurenti se dočkali zákazu činnosti, ostatním byla znemožněna existence.

Z výše uvedeného je zřejmé, že za dobu nesvobody nenastala až 25. únoru 1948.  Jenže, přiznat něco takového, ale znamená zpochybnit:

konstrukci restituční hranice,

vyhnání německy mluvících Čechů a konfiskaci jejich majetku,

předúnorové krádeže nazývané znárodněním.

Proto se tzv. třetí republika dodnes vydává za „tak nějak“ demokratickou i když historici ji dnes již opatrně označují za "protototalitní".

Když 8. května 1945 nenastala svoboda, nemůžeme hovořit o osvobození. Používáním tohoto slova v souvislosti s koncem 2. světové války se mění jeho význam v nehorší tradici popsané Georgem Orwellem na svévoli, možnost dělat jiným lidem špatné věci, na kolektivní zvůli neomezovanou mravy, etikou a zákony.