Gupta ještě zažaluje český stát

Jaká dohoda s Tamehem, když mu Liberty dluží 2 miliardy korun? Kvůli dluhu vůči Liberty zkrachoval a sám se navrhl do insolvence. Pokud mu Liberty nezaplatí, tak se provozy nerozjedou. Má snad státní OKD na dluh dodávat uhlí?

V pondělí 19. února vedení ostravské hutě Liberty (majitel Sanjeev Gupta) již po osmé od Nového roku odložilo nástup do práce 6000 zaměstnanců. Ježkovi voči, to je ale překvapení. Odboráři a média neustále opakují mantru, aby se Liberty a Tameh Czech (dodavatel energie a plynů) dohodli. Jaká dohoda s Tamehem, když mu Liberty dluží 2 miliardy korun? Ten prostě kvůli dluhu vůči Liberty zkrachoval a sám se navrhl do insolvence. Pokud mu Liberty nezaplatí, tak se provozy nerozjedou. Bude na dluh dodávat státní OKD uhlí? Nebo se najde nějaký jiný "hodný" a "hloupý" obchodník, co doveze rudu a uhlí ze zahraničí? Úsměvem Gupty se teplo a plyny nevyrobí. To zajistí pouze jeho dlužné prachy.

Dne 22. února se odehrála před bránou Liberty demonstrace odborářů. Na ní se objevily požadavky na pomoc státu. Opravdu neuvěřitelné za situace, kdy Gupta vyvedl z podniku emisní povolenky za 7 miliard korun. Jenže, drzé čelo je lepší než poplužní dvůr. Podle mě Liberty ještě zažaluje český stát, aby mu byly bezplatně přiděleny emisní povolenky, na které má letos „nárok“. Nastává totiž nové období a co nevidět by mělo dojít k jejich transferu.  

Na případu Liberty je vidět, jaké je celé insolvenční právo paskvil. Na podzim 2023 do něj ještě přibyl zákon o preventivní restrukturalizaci. Právě na jeho základě je Liberty v současné době chráněná před podáním insolvenčního návrhu věřitelem, společností Tameh. Restrukturalizační správce sice navrhl předčasné ukončení moratoria s tím, že „(Liberty Ostrava) nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti, což vylučuje poctivost záměru sledovaného preventivní restrukturalizací a současně vylučuje její další pokračování“, ale co se vleče, neuteče. A vůbec, i sám insolvenční zákon obsahuje institut moratoria, takže se možná všechno zopakuje.

V zákoně o konkurzu a vyrovnání se reálně používalo cca 33 paragrafů z celkových 64. Insolvenční zákon má 434 paragrafů a již zmíněný zákon o preventivní restrukturalizaci dalších 121. Insolvenční zákon měl:

a) urychlit „bankroty“,

b) odvrátit likvidaci podniků, resp. přinést jejich znovuoživení.

Tyto ctnostné záměry nekorespondují s realitou.

ad a) Správce nemá žádnou motivaci prodlužovat řízení, ba naopak. Jeho trvání se vždy odvíjí od délky navazujících soudních sporů, zda existuje či neexistuje pohledávka věřitele a zda určitý majetek patří nebo nepatří do konkurzu. Pořád zde máme dvoustupňové řízení, takže žádná změna.

ad b) Představy o zachraňování a znovuoživování podniků jsou nesmyslné. Úvaha zákonodárců byla ta, že do insolvence budou podnikatelé vstupovat dobrovolně a radostně. Dokonce byl v té souvislosti zrušen paragraf o trestnosti nenavrhnutí se do konkurzu, protože přece není potřeba.

V naprosté většině případů se však do insolvence dostávají firmy v posledním tažení nebo úplně mrtvé, zbavené majetku, peněz, zákazníků, bez účetnictví a v době, kdy všichni okolo drží stohy smluv „legalizující“ a znepřehledňující předchozí tuneláž. Není co zachraňovat. Když do vyhledávače zadáte slova „úspěšná restrukturalizace“, naskočí plno odkazů a rad, jak dělat restrukturalizaci, ale nic o zmrtvýchvstání nějaké fabriky. Čest výjimkám, pár jich bude. V souhrnu ale několik úspěchů nemůže vyvážit desítky a stovky případů hospodářské agónie, kdy „manadžment“ napřed slibuje, potom předkládá restrukturalizační plány, vypráví pohádky, útočí na všechny okolo a kličkuje měsíce a měsíce mezi paragrafy insolvenčního zákona. Ano, ani firmě se nechce umřít a tak není divu, když má tu možnost, že se drží zuby, nehty a nechce do hospodářského hrobu. Co by si také počal „manadžment“, kde by bral peníze na hypotéky a v čem by jezdil, kdyby neměl firemní auta? Každý měsíc dobrý. Prostě v mezidobí, od ekonomického bankrotu do právně uznaného bankrotu, se spotřebovává majetek dlužníka, mimo jiné na obranu proti jeho vlastním věřitelům. Také se ztrácí a v čase znehodnocuje.    

Moje kritika míří na to, že insolvenční zákon nabobtnal do nezvladatelného molochu, v němž se nevyznají ani advokáti. Jeho 434 paragrafů přineslo samoúčelné právní bitvy, protahování ukončení nakládání s majetkem dlužníka, ale takové absurdity, jako že samosoudci mají posuzovat účelové restrukturalizační lži (papír totiž snese všechno) dlužníků. Například rozhodují, zda mají uvěřit, že věřitelé dostanou slibovaných 22 procent z restrukturalizace nebo 15 procent z prodeje majetku v konkurzu (po ukončení činnosti dlužníka). Tohle ale nejsou právní věci, nejde o výklad zákonů, hledání práva, na tohle je potřeba věštecká koule. Krátce a jednoduše, kromě informačních povinností (insolvenční rejstřík), nic dobrého nezajistil.

Liberty i Tameh měly být již dávno plně ovládány správci, přesněji prodány. V případě Liberty, pokud je pravda, že vysoká pec stále běží v režimu teplého útlumu, by šlo o prodej předcházející znehodnocení. Když zkrachovala Investiční a poštovní banka, za tři dny po vyhlášení nucené správy (ano, jde o něco jiného než o insolvenci) byla prodána ČSOB. Kolik měsíců poběží zpeněžování Liberty a Tamehu?   

Insolvence představuje odstraňování mršin z hospodářského života, která má zajistit jejich částečnou recyklaci (vrácení neproduktivních, umrtvených statků a pracovních sil na trh). Právní rámec, insolvencí jde proti tomuto účelu.