Psíčkaři, žijeme v lidské společnosti

Asi by se nám nelíbilo, kdyby jiní lidé očmuchávali naše partnerky nebo partnery. Proč si "páníčci“ myslí, že "nepsíčkaři" jsou povinni strpět obtěžování od jejich psů.

Na úvod předesílám, že jsem měl vlčáka, baseta a dnes se staráme o psíka z útulku. Čas od času někoho napadne pes. Zhruba před rokem v Šumperku pokousal labrador, bez náhubku a očkování, do tváře dvouletou holčičku. Strhne chvilková mediální bouře, na internetových fórech si pár lidí vymění nadávky, navzájem se poučí o tom co je a co není bojové plemeno a život jde dál. Nic se nemění. Někdy drzost těchto diskutérů nezná mezí, když tvrdí, že rodiče si měli hlídat dítě, aby se nepřiblížilo k „pejskovi“. Žijeme ale v lidské, ne v psí, společnosti a zde se člověk může volně pohybovat. Ne naopak. Majitel je vždy a za všech okolností odpovědný za svého psa, i kdyby u něj měl stát u něj a bránit malým dětem (a dalším) v přístupu k psovi.

Vsadím se ale, že kdyby v českých lesích srnci, jeleni nebo prasata za rok potrhali stejný počet lidí jako psi, byli by postříleni do posledního kusu. Je to paradoxní. Na divou zvěř v lese nemáme žádný vliv, ale každý pes má svého majitele, který je za něj podle zákona odpovědný. Jenom nikdo nedokáže platná pravidla (zákon o přestupcích, vyhlášky měst a obcí) prosadit. Zřejmě psům a jejich „páníčkům“ mají „nepsíčkaři“ všechno tolerovat. Podle zákona o myslivosti, jde po splnění dalších podmínek utratit psa, který pronásleduje zvěř. A co člověk pronásledovaný psem? Z dnešní situace mám pocit, že lidé mají méně práv než srnka.

„Psíčkaři“ tvrdí, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád i lidi, a takto se snaží dehonestovat drzouny, kteří brání lidi před psy. Někteří lidé mají psy rádi více než lidi (zde je článek psychologa). Je to pro ně jednodušší, řeší tím nefunkční mezilidské vztahy a léčí problémy s dominancí. Jistě se také dočkám také obvinění z nelásky ke psům, ale to vůbec není důležité. Základní otázkou je, proč mají být „nepsíčkaři“ obtěžováni štěkáním, exkrementy, strachem ze psů a někdy vystaveni i jejich kousání a trhání. Majitelé bojácnějších nebo menších psů také nejsou rádi, když jejich mazlíčky napadají agresivní bestie. Třeba mi i oni dají za pravdu, že „pořádek musí být“. Určitě nelze relativizovat problémy se psy tím, že bude poukazováno na jiné problémy (hluk, kouř, zloděje, zlodějské politiky, migraci, mořský příliv, odliv, sníh, ….), které se nám nelíbí. To dělají leda malé děti.

V prvé řadě chov psa není nějaké ústavou dané právo a zaslouží si regulaci odpovídající společenským nákladům tohoto ryze privátního koníčku (článek o zákonných omezeních pohybu psů, které ovšem nikdo nerespektuje). Zde se také skrývá i odpověď na časté námitky „psíčkařů“, že přece platí dost na poplatcích a obce jsou přímo povinny zřídit jejich miláčkům výběhy a uklízet po nich. Nejsou.

Legální svévole zakotvená v novém občanském zákoníku podle kterého si nájemník může i bez souhlasu majitele bytu držet psa, také nesvědčí o znalosti reálného života ze strany jeho autorů, ani o jejich snaze předcházet konfliktům. Partaje terorizované neustálým štěkotem již jistě sepisují děkovné petice. Když čtu o těchto případech, tak si říká, zda by nebyl řešením elektronický "štěkač". Prostě zařízení, které by vydávalo štěkání vždy, když by sousedův pec štěkat přestal. Nebo by štěkal v době, kdy soused je doma a svoji bestii zpacifikoval. Je třeba vrátit majitelům bytů pravomoc, zakázat chov psů. 

Je třeba zavést zákonem stejné poplatky po celém území Česka. V současnosti je většina psů přihlášena na vesnici, kde poplatek činí 50 korun za rok, ale ve skutečnosti jsou chováni ve městech, kde poplatek dosahuje třeba i 1000 korun.

Každý pes by měl být povinně očipován, podroben odběru DNA a získané údaje zaneseny v celostátní databázi. V opačném případě by byl zabaven a jeho majitel pokutován. Znalost DNA umožňuje určit nejen původce exkrementů, ale v případě, kdy je někdo pokousán, lehce dohledat „páníčka“. Není relevantním argumentem, že někdo použil pohození exkrementů sousedova psa v nějakých sporech. Každý se má starat o úklid i na svém a pokud se někdo hrozí tohoto rizika (třeba kvůli štěkotu svého psa), je jeho věc, jak to vyřeší. Třeba tím, že psa nebude mít.

Co se týká moči, to je zajímavá věc. Vzniklé škody na sloupech veřejného osvětlení jdou za rok do milionů korun. Jak psí moč ničí sloupy. Za další, proč by měli psi mít právo močit na veřejnosti? To snad není znečišťování veřejného prostranství s pokutou až 20.000 korun? Že moč nejde "posbírat" jako lejno? No tak páníčci nemohou ze psem chodit po veřejném prostranství nebo musí mít sebou mokrou hadru a všechno utřít. 

Samozřejmostí by měl být pohyb psa po veřejném prostranství mimo byt nebo uzavřené výběhy pouze na vodítku s náhubkem, a to pod citelnou a také vymáhanou sankcí. V Česku se vodí do vyšetřovací vazby ženy v řetězech, vzpomeňme si na Janu Nagyovou-Nečasovou, přitom 50 kilogramové šelmy volně pobíhají po ulici.

Problematický je sám o sobě pohyb psa ve veřejném prostoru, které by měla města více omezovat. Ohledně soukromých (nepronajatých) pozemků mimo veřejné prostranství by měla platit fikce nesouhlasu vstupu se psy. Vstup by byl možný pouze kdyby majitel výslovně souhlasil s pohybem psů po svém pozemku. Ke znakům soukromého vlastnictví patří volnost v rozhodování majitele o využití toho co vlastní, ať se jedná soukromou osobu nebo obec. Takže je jedno,  zda se někdo domnívá, že cizí majetek leží tak nějak „ladem“, „neublíží mu to“, zaberu jej „jen kousek“,“ je to na chvilku“. (Klasický argument psíčkařů nebo jezdců na čtyřkolce zní „.....a komu to ublíží?“). prostě nechci aby cizí pes čural a kálel na mém poli a basta. Jakékoliv hodnocení mého rozhodnutí ze strany kohokoliv jiného je naprosto irelevantní. Proč jsem se tak rozhodl, po tom je každému houby. 

Měli bychom se také ohrazovat před jakýmkoliv nezabezpečeným psem, na ulici, v dopravních prostředcích, parcích. A v případě odporu „páníčka“ volat autority, městskou nebo státní policii.

Podle nedávného statistického šetření, roční náklady na psa se pohybují okolo 15.000 korun. Vlastnictví (chov) psa by měl být při posuzování při nároku na sociální dávky hodnoceno jako vlastnictví automobilu nebo nemovitosti. Prostě jedná se důvod k zastavení výplat.

Opravdu mě pokaždé dostane do kolen, kdy mě samotného nebo moje děti očmuchává volně puštěný pes a „páníček“ řekne: „On vám nic neudělá“. Zákon o zbraních a střelivu zakazuje viditelně nosit (a to i znehodnocené či nefunkční) zbraně právě z důvodu, že u druhých vzbuzují strach. Dodnes mám v paměti situaci, když v raně 90-tých letech v restauraci tokal mladíček se slečnou a za pasem měl viditelně zastrčený kolt. Nebyl to vůbec příjemný pocit, stejně jako není příjemné, když vás očmuchává cizí pes. Každý z nás má osobní zónu, jejíž překročení vnímá jako akt agrese. „Páníčkům“ by se zajisté nelíbilo, kdyby „nepsíčkaři“ nosili za pasem pistoli nebo alespoň šavli na obranu před psi a při pocitu ohrožení by následoval sek za uši nebo kulka do kožichu jejich miláčka. Manželka držící se s takto vyzbrojeným manželem za ruku by také všem říkala (stejně jako „páníčci“ uklidňující očmuchávané), nebojte se, on nikomu nic neudělá, on je hodný, podrbejte ho za ouškem. Stejně tak by se nám nelíbilo, kdyby jiní lidé očuchávali naše partnerky nebo partnery. Nebo ještě další příměr. Představte si, že jdete po ulici a najednou se k vám někdo rozběhne s napřaženou pěstí. Asi takový je pocit běžného člověka, když proti němu běží cizí pes. Psíčkaři s tím mohou nesouhlasit, diskutovat o tom (mezi sebou), ale na faktu nic nezmění. Rozboru "on nic nedělá" se věnuji nikoliv z posedlosti, ale pro objasnění principu vyplývající ze svobody jednotlivce, kterou žádný čokl ani čoklař nemá právo omezovat.  

Jak jsem napsal, žijeme v lidské a nikoliv čoklí společnosti. Takže u lidí platí (a musí platit) presumpce neviny. U čoklů, jako zbytné věci (ve smyslu nedůležité pro život) musí platit presumpce viny, nesmí v druhém člověku vzbudit jakýkoliv strach a posouzení co to je ohrožení, je na něm samotném a ne na majiteli čokla.

Ještě jednou a zjednodušeně. Člověk vlastní sám sebe a z toho vyplývá jeho právo  ve smyslu rozhodování, posuzování situace. Takže nikdo druhý nemůžete druhému určovat, jak má hodnotit přiblížení čokla bez vodítka (koše). Psíčkař je přesvědčen, že jeho čokl poslouchá, nic nikomu neudělá, je hodný......, ale druhého to vůbec nemusí zajímat.

Samozřejmě jsou znaky útoku, hry, zvědavosti, ale zde jde o princip a předběžnou opatrnost. Prostě, nemusím se zpovídat z toho, proč nechci aby čokl ke mě běžel a jestli budu hodnotit to co psíčkaž považujete za normální jako útok.

Nikomu nepřísluší hodnotit moje rozhodnutí nějakým hloupým argumentem jako "on vám nic neudělá". prostě si to nepřeji a psíčkaři by měli počítat s aktivní sebeobranou.

Pokud již pes někoho pokouše, majitel by měl mít občansko-právní, ale hlavně trestní odpovědnost v úplně stejném rozsahu, jako kdyby ublížení na zdraví způsobil on sám. Ponechání samotného dítěte spolu se psem by mělo být posuzováno jako zanedbání péče o svěřenou osobu a stejně, jako ponechání dítěte v bytě, který má otevřená okna. Když někdo hodí kladivo do davu, odpovídá za všechny následky. Dohledatelnost zvířete pomocí DNA by také ulehčila uplatnění náhrady za škodu za způsobenou bolest, trvalé následky, léčebné výlohy poškozeného i zdravotních pojišťoven atd. a umožnila vyhnout se pátrání, kdo vlastně bude platit třeba za opakované plastické operace. Ostatně mám silné pochybnosti, že pojišťovny v takových případech vůbec něco po majiteli psa požadují. V této souvislosti by nebylo od věci majitelům psů ale i jiných nebezpečných zvířat, jako tygrů, medvědů, jedovatých hadů, uložit povinné pojištění odpovědnosti za způsobené škody. Byla by tak zajištěna úhrada způsobených škod  i lékařské péče od málo majetných páníčků. Není důvod, aby se všichni daňoví poplatníci, i ti co chovají jenom masožravé kytičky, skládali na letecký transport pro chovatele černých mamb, který se příliš tulil ke svému miláčkovi (zde článek o této události).

Podle tvrzení socialistů prý nelze podle české ústavy požadovat úhradu zdravotní péče ani po lidech, kteří si sami sobě pod vlivem alkoholu nebo drog či při nebezpečných aktivitách (sportech) poškodili zdraví. Zde se alespoň nabízí cesta, jak na milovníky adrenalinu přenést důsledky jejich hobby.

Komu by se nové podmínky nelíbili, no tak musí chovat něco jiného, třeba andulky.

(Text vychází z článku uveřejněném v MF Dnes 29.7.2014 a duelu v Českém rozhlase)