Nedělej dluhy, nedočkáš se exekuce

Ve veřejné diskusi o dluzích se ztratila kauzalita, tzn. vznik dluhu důsledku porušení slibu a následek v podobě výkonu rozhodnutí. Situace je líčena, jakoby dlužníci byli týrání věřiteli zcela bez příčiny.

Podle údajů inkasních agentur polovina dospělého obyvatelstva má zkušenosti s dluhy, ať již z půjček či úvěrů, černých jízd, za parkování, telekomunikační služby, nehrazení elektřiny, vody, nájmu…..  Celkem je vedeno 3,4 miliónu exekucí asi na milion fyzických osob (7/2014). Oprávněných voličů je 8,4 milionu, takže politici si dobře spočítali, že kdo chce získat 11,8 procenta hlasů od dlužníků, musí lidu slíbit úlevu při vymáhání dluhů. (5/2015 exekuce jsou dnes vedeny na majetek 909 tisíc občanů, což znamená 10,82 procent voličů).

Od nepaměti platí, že více lidí má více práv než jednotlivec. Jeden člověk blokující na pražské magistrále dopravu se stane cílem zákroku policistů. V případě tisícihlavého davu však policie dopravu sama zastaví. Stejně je tomu v případě dluhů. Zákon říká kdo, byť z vědomé nedbalosti (věděl co se může stát, ale spoléhal, že se nic nestane) si přivodí předlužení tím, že činí vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrům, bude potrestán …  Pokud někdo není schopen rozeznat dosah svého jednání, potom nemůže mít způsobilost k právním úkonům a tedy ani volební právo. V opačném případě většina z 909 tisíc dlužníků, na jejichž majetek se vede exekuce, měla být souzena za trestný čin předlužení, a ale jak již bylo řečeno, jde přece o 10,82 procent voličů.  

1) Jaké jsou podle Váš největší hříchy dlužníků, které je mohou dovést až k exekuci? 

• Zní to jako klišé, ale největší chybou je udělat dluh. Smrtelně vážně. Nejlepší obranou před vymahači je nedělat dluhy. Hlady nikdo v Česku neumírá, ledvinu si nikdo na úvěr nepořizuje a na všechny krámy a zbytečnosti (snad s výjimkou hypotéky na přiměřené bydlení) si napřed musíme vydělat, a ne si je kupovat na dluh.

Existuje nespočet historek, proč si na dluh pořídit iPod, dovolenou, plochou televizi, automobil, dům či byt, moderní vybavení domácnosti, proč potřebuji to či ono. Nic není omluvou. Jde si pořídit levnější věc, nákup odložit do doby až si našetřím nebo si koupi úplně odepřít. 

Lidé přijetím úvěru zbytečně rozehrávají ruletu se svým budoucím životem, podceňují co všechno se může stát. Neuvědomují si, že budoucnost nejde řídit..

Jak ale probíhá vymáhání pohledávek a proč tolik nenávidění „vymahači“ jednají jak jednají? Nezaplacené dluhy ve většině případů prochází 30 až 180 dnů „soft“ vymáháním, při kterém je dlužník vyzýván k zaplacení pomocí dopisů, telefonátů a SMS zpráv. Někdy obdrží pod podmínkou okamžitého zaplacení nabídku na odpuštění části dluhu nebo dostane možnost sjednat si nový splátkový kalendář. Zhruba 75 procent dlužníků však na první výzvu k úhradě vůbec nereaguje, takže zastánci ryze právního vymáhání toto považují za nákladné škemrání o vlastní peníze, které měly být podle smlouvy dávno vráceny.

Jestliže dluh není v „soft“ fázi uhrazen nebo jsou porušeny nově uzavřené dohody, dojde k podání žaloby. Věřitel ve většině případů pohledávku také prodá (postoupí) jiné firmě, protože nechce být zatěžován soudním řízením. Pro dlužníka tím začíná závod se schopností soudů vydat konečný rozsudek a nařídit exekuci.

Po pravomocném rozhodnutí soudu následuje exekuce. Exekutor obvykle postihuje mzdu, důchod a sociální dávky, bankovní účty (ovšem pouze do výše dluhu a předpokládaných nákladů exekuce), nemovitosti, kde se v katastru nemovitostí objeví poznámka o exekuci a následně příkaz k jejímu prodeji. Je možná i mobiliární exekuce, tedy zabavení věcí a finanční hotovosti v bydlišti povinného. Zde dochází k největším kontraverzím, když vykonavatelé zabaví věci cizí osoby. Pochopitelně se jedná o mediálně vděčné případy, ale právo by měl v těchto individuálních a složitých sporech nalézat soud. Mezi padouchem a obětí se při pohledu z vnějšku těžko rozlišuje.
 

Nejčastějšími námitkami dlužníků jsou další dluhy, exekuce, nemajetnost, nízká mzda, důchod nebo sociální dávky, krach podnikání, ztráta zaměstnání, nemoc spojená se snížením výdělku (život na nemocenské), těhotenství, vyživovací povinnosti k více dětem nebo k dalším osobám v domácnosti. Každý z nás ale může přijít o zaměstnání, skončit s podnikáním nebo onemocnět a měli bychom počítat s nepřízní osudu. Argumentovat tím, že nízké sociální dávky, například porodné, neumožňují splácet půjčky, to vyžaduje notnou dávku drzosti. Většině rizik se dlužníci mohli vyhnout, už jenom tím, že se nezadluží, proto „vymahači“ neberou na tyto stesky potaz. V průběhu soudního řízení většinou nejsou již nic platné ani nabídky dlužníků na postupné splátky, protože přichází v době, kdy opakovaně porušili splátkový kalendář půjčky a většinou i další dohody uzavřené v „soft“ fázi vymáhání.

• Opakované a dlouhodobé porušování pravidel. Vezměme si za příklad pohledávku za jízdu „ na černo“. Prvního porušení pravidel se dlužník dopustil tím,  že neměl platnou jízdenku za zhruba 25 korun. Při přepravní kontrole nezaplatil na místě či do 5 dnů přirážku k jízdnému 800 korun ani později konečných 1500 korun. Před podáním žaloby musí věřitel odeslat výzvu k úhradě dluhu (jízdného a přirážky), jinak mu soud nepřizná náklady soudního řízení. Po podání žalobního návrhu soud doručuje spolu s platebním rozkazem i text žaloby a opět existuje možnost zaplatit, žel tentokrát i s náklady soudního řízení. Když dlužník opět nereaguje, následuje výkon rozhodnutí. Po nařízení exekuce dlužník obdrží výzvu k zaplacení a teprve potom následuje postih majetku. Tak to jsou  v principu vymáhány všechny závazky.

Vůbec nehraje roli, že výzvy a korespondence od soudu či exekutora nebyly doručeny, vždyť nejsou potřeba. Dlužník od začátku ví o svém závazku a kdyby opravdu chtěl, mohl svého věřitele vyhledat a kdykoliv zaplatit (včetně třeba soudní úschovy).

Kromě toho existuje několik způsobů jak si přesměrovat poštu (dosílka, změna v registru adres, datová schránka).

• Finanční negramotnost ale i negramotnost „v životních situacích“. Setkávám se s tím na školách při mých přednáškách „Hrozba dluhové pasti“, že studenti si neuvědomují nutnost dbát na zajištění doručování pošty (rozsudky pro zmeškání….), neznají právní minimum, prostě tyto životní situace se ve škole neučí a v rodině také ne:
• nebezpečí ručení jak v rodině tak u známých a kolegů z práce,
• neví co je RPSN a když ano, neví, že jde o údaj pro řádné splácení a  pokud nastane prodlení, RPSN díky sankcím může být několikanásobné,
• neuvědomují si odpovědnost za vlastní podpis,
• neznají kulturu podepisování (jeden výtisk vždy musím obdržet, podpis na všech stranách, nikdy se nesmí antedatovat, vždy datum, vždy musím podepsat spolu s druhou stranou, protože za nějakou dobu nevím zda a kdy bylo podepsáno)
• nepodepisuji čemu nerozumím (četl jsem v Hospodářských novinách rozhovor se šéfem jedné z největších pojišťoven, které musela pomoci vláda USA; ten řekl, že poučení z krize 2008 je, že nikdy nepůjdou do obchodů, kterým nebudou rozumět, tzn. ani tihle lidé nerozuměli mixu hypotečních listů),
• nemají představu, co jsou advokátní služby,
• důležitost nahlášení změny bydliště smluvním partnerům a přejímání pošty,
•  důležitost způsobu zasílání pošty tak, aby bylo průkazné doručení (na doručenku, do vlastních rukou, tzn. nestačí ohlásit něco někam telefonicky nebo přes formulář na webu (přímo nesnáším webové formuláře, které nezanechávají pro zasílajícího žádný výstup, což je obvyklé např. v komunikaci s telekomunikačními operátory); zde by bylo na místě, pro posílení právní jistoty obou stran, aby doručení výpovědi (i další korespondence mezi soukromými osobami) bylo možné za úplatu svěřit státu a mohla nastat zákonná fikce doručení. 

• Nekomunikování s věřitelem, snaha hodit problém za hlavu, však nějak vyšumí.

• Obava z advokáta. V současnosti v Česku běží 4,3 milionu exekucí, kterým předcházel v podstatě stejný počet soudních řízení. Věřitele v nich až na výjimky zastupovali právníci. Na straně dlužníků stojí advokáti méně než v desetině procenta případů. U většiny těchto kauz by byla na místě právní oponentura. Pohledávka přitom může být promlčená, nedoložená, zcela či z části neexistující, proti dobrým mravům. Někdy bývá postup soudu nebo exekutora vadný a požadované náklady právního zastoupení nebo exekutora nadhodnocené. Historky o údajných excesech soudů nebo exekutorů šířené prostřednictvím internetu a medií (například v pořadu Máte slovo s Michaelou Jílkovou) vytváří dojem, že v Česku panuje totální nespravedlnost. Přestože jde o zkazky z druhé ruky typu „mého známého žalovali o jednu korunu…., o neexistující pohledávku, …o promlčenou pohledávku…, zkreslují pohled na českou justici. Právo ale přeje připraveným, a kdo jiný by měl poskytnout kvalifikovanou obranu než advokát. Nejde o samoúčelné protahování soudního řízení, dluhy se platit musí, ale o šanci na ochranu jedné ze stran sporu. Soudce advokáta nikdy nahradí.

2) Jaké jsou podle Váš největší hříchy exekutorů, které je mohou dovést až k exekuci? 

Exekutor provádí pouze výkon rozhodnutí (toho, co rozhodl soud a je v právní moci), je to soudní komisař, integrální součást soudu (náhradu škody z jeho činnosti nese stát). Měli bychom být opatrní se zkratkovitými soudy. Platí zásada, že soud se nemůže mýlit (např. Nejvyšší soud sp. zn. 6 Tdo 890/2006). Ve veřejnosti i v mediích panuje přesvědčení, že exekutoři a insolvenční správci jsou zločinci a proces výkonu rozhodnutí soudu je nespravedlivý. Výraz exekuční mafie se používá jen tak bez obsahu a souvislostí v podobě jedovaného uplivnutí, stejně nepřípadně jako když Miloš Zeman hloupě používá hloupou paušalizaci „hloupý novinář“. Česko se opravdu neliší od banánových republik, když i ministr spravedlnosti Robert Pelikán označuje lidi, kteří jsou součástí jeho vlastního resortu, za exekutorskou mafii. Mohli bychom hovořit o advokátní mafii (v souvislosti s kauzou Rittig, prodejců nedaněného lihu, krádeže advokátních úschov, kooperace se státním zástupcem, soudcem v kauze Havlín,…), ale bylo by již „přemafiováno“.

V počtu milionů řízení, počtu exekučních úřadů a lidí (vykonavatelé atd.) nutně dojde k excesům a ty jsou živnou půdou pro nejdivočejší historky. Kdo měl možnost prostudovat soudní spis? Co je ale exces a co pouze tvrzení, osočování, výkřiky, historky z doslechu? V televizních diskusích i na internetu je vidět, že se vesměs jedná údajné zážitky někoho jiného) prostě jde o podobné historky jako v konkursech a insolvencích.

Nedávno byl v časopise Ekonom zveřejněn materiál o exekucích, kdy bylo popsáno několik schválností exekutora, které podle mě nejsou opakovaně a dlouhodobě možné. Darebák se vždycky najde, ale obecně tažení proti exekutorům je reakcí na jejich práci. A čím více uší (politických), tím více je historek a barvitějších.

„Společenští estéti“ vyčítají exekucím, že jsou vykonávání v režimu podnikání a nikoliv byrokratickou soudní mocí. Proč se ale pohoršovat se nad existencí továren na strojové vymáhání, které pomocí software spravují desetitisíce soudních nebo exekučních spisů. Snad se ještě dluhy musí platit a jestliže se postupuje podle zákona, je jedno jestli jde o správu jedné pohledávky nebo deseti tisíc. Proto v tomto vymáhání nevidím nic neetického ani zvláštního. Není důvod místo pomocí počítačů, z nějakých předsudků, pro dodržení vážnosti, psát žalobní návrhy na oslích kůžích husími brky namáčenými v kalamáři. Hlavně ale tito estéti nenabízí řešení, jak jinak efektivně dluhy vymáhat. Každé jiné řešení (bez prvku osobní motivace) je méně efektivní než řešení současné.

3) Jak postupovat při podezření, že nějaký exekutor porušuje zákon? 

V roli zástupce oprávněného jsem byl u mnoha mobiliárních exekucí. Nezaznamenal jsem porušování zákona ze strany exekutorů.

Situaci musí řešit dotyčný podle toho, zda v postupu spatřuje porušení exekučního řádu a souvisejících předpisů nebo jde o něco závadného v trestně-právní rovině. To že se mi nelíbí výkon rozhodnutí, tzn. nechci zaplatit ani se vzdát majetku (ve velkém, mezistátním měřítku je to vidět při vyjednáváním s Řeckem) a někdo mě zákonnými prostředky nutí k opaku, tak to je chabý podklad pro stížnosti a podávání trestních oznámení.   

Exekutor má zákonem svěřenou moc použít donucení, a to se samozřejmě objektu jeho zájmu nelíbí.

Velice konfliktní je postih majetku u třetích osob (v místě, kde se exekutor oprávněně domnívá, že se nachází majetek povinného), který se následně ukáže, že nepatří povinnému. Z principiálního hlediska by měl dlužník při nesplnění rozsudku na zaplacení stát do 14 dnů bez majetku na ulici. Většina z těch co se nad tímto konstatováním v rozhořčení chytá za srdce a pro exekutory má jenom slova nadávek, by v roli věřitele s touto maximou nadšeně souhlasila. Kdyby jim bylo dluženo, dlužník formálně nevlastnil žádný majetek a přitom si jezdil auty, bydlel u přítelkyně a vysmíval se věřitelů, jistě by usilovali o provedení mobiliární exekuce v místě skutečného bydliště.

Je také třeba počítat s velkou lstivostí lidí, sedláckou vychytralostí. Kdyby byl dlužník džentlmen, zaplatí dluh ve lhůtě, nebude žalován, podvolí se rozhodnutí soudu atd. Jenže on se samozřejmě snaží skrývat svůj majetek. Když přijdete do domu, dlužník přinese smlouvu, že zde mu nic nepatří a naprosto všechno (nádobí, koberce…) vlastní jeho 85-ti letá babička, každému soudnému člověku je jasné, že se věci asi mají jinak. Taková smlouva jde také sestavit ex post a najednou zde máme podklad pro mediální historku o neoprávněném zabavování majetku třetích osob. Za další ukázku lstivosti považuji akci „Poplatky zpět“ spuštěnou pod záminkou vymáhání bankovní poplatků, kdy po podpisu smlouvy ji najednou jedna ze stran odmítá plnit.

.  Mám osobní zkušenost s výkonem rozhodnutí, resp. s postihem mého majetku v exekuci vedené na někoho jiného. Na vlastní kůži jsem zažil, že při mobiliární exekuci exekutor mé dceři zabavil housle. Byla na návštěvě u příbuzných, šla do školy a housle si nechala v bytě, že se pro ně staví, až odpoledne půjde do kroužku. Mezitím přišli vykonavatelé a housle odvezli. Musel jsem dokládat vlastnictví, platby za opravy apod. Není to nic příjemného, ale také nic neřešitelného. Zde je na místě určitá obezřetnost k okolí. Řádné označování bytů, zvláště pokud se jedná o bytové jednotky, lustrace například nájemníků i partnera K naší škodě Centrální evidence exekucí není přístupná na CzechPoint, v Česku přes všechnu elektronizaci justice není centrální přehled o účastnících soudních řízení.

4) Jak často se setkáváte třeba s tím, že si některé společnosti, obvykle vymáhající dluhy, hrají na exekutory? Lze je nějak potrestat, zejména když se snaží, často nevybíravým způsobem, vymáhat dluhy?

Nikdo by neměl předstírat, to co není. Jestliže se někdo vydává za pracovníka exekučního úřadu, tak si přisvojuje práva (vstupu do obydlí, soupisu a zabavení movitých věcí a peněžních prostředků), která mu nepatří. Na místě je tvrdý postih za podvod atd.

Každý člověk by měl alespoň rámcově vědět, jak probíhá výkon rozhodnutí a kdo jej smí provádět, jak se legitimuje. Zdá se ale, že veškerá myšlenková aktivita dlužníků se vyčerpává ve snaze o nalezení někoho, kdo jim půjčí peníze. Studium a pochopení smluvní dokumentace ale i domýšlení důsledků či způsobů vymáhání, jde jaksi stranou.

5) V poslední době došlo k řadě legislativních změn. Co jim říkáte? Zajímá mne například názor na povinný obrazový záznam z exekucí a přesné stanovení věcí, na které nemá exekutor nárok, ale i další změny? 

Souhlasím s pořizováním obrazového záznamu a věru, není to veselá podívaná. Určitě to přispěje ke zklidnění emocí.

Vyjmenování drobného movitého majetku, který nemůže být postihnut, přispěje ke kultivaci výkonu rozhodnutí a v podstatě z ekonomického hlediska nehraje negativní roli ve výtěžnosti.

6) Co je podle Vás ještě třeba legislativně změnit? 

Proces exekucí potřebuje více precizovat a zprůhlednit. Například dálkovým přístupem do exekučních spisů, povinným zveřejňováním dražeb pod sankcí jejich neplatnosti (uveřejňování exekuční dražby na stránkách Exekutorské komory zde se děje na základě dobrovolnosti, tzn. není žádná jistota, že zde je všechno; možnosti hledání jsou také tragické), zrovnoprávnění malých věřitelů s velkými (stejný servis), možností za určitých podmínek dražit nemovitost i dalším exekutorům v pořadí (není přece možné, aby zpeněžení pro ostatní věřitele blokoval exekutor „první v pořadí“ 10 let jenom proto, že se „jeho“ oprávněný spokojí s nějakými minimálními platbami), snadnou a bezplatnou změnou exekutorů při jejich nečinnosti, odstranění možnosti hatit exekuční dražbu opakovaným podáváním insolvenčních návrhů.

Dále v rámci prevence by měla být zpřístupněna Centrální evidenci exekucí na CzechPoint, umožněno zjištění účastníků soudních řízení u všech soudů v Česku z jednoho místa (což by mělo význam například i v dědickém řízení), označeny ohlašovny v registru adres.

Jako určité regulační opatření navrhuji zákaz hotovostních plateb, resp. osobního výběru peněz při poskytování úvěrů. Hotovostní platby dovolují manipulovat s dlužníkem, uvést jej do prodlení. Kromě toho, ten kdo má exekuci, těžko bude platit přes účet.

Velice důležité je zavést restrikci reklamy na úvěry a půjčky. Reklama by měla být čistě informativní, prostá rozzářených úsměvů herců- dlužníků. V těchto šotech by měl v zájmu prevence spíše vystupovat zbídačený dlužník, bezdomovec, sedící na lavičce nebo kostelních schodech. Stejně jako jsou na cigaretových krabičkách varování a v některých zemích obrázky rakovinou prolezlých plic.

7) Nejdou změny, které se týkají vymáhání malých pohledávek příliš na ruku dlužníkovi. V čem? 

Změna přístupu k exekucím, přesněji k hromadnému vymáhání trvá od přelomu let 2011, 2012. Okresní soudy v Ostravě a v Ústí nad Labem přestaly přiznávat náhrady právního zastoupení firmám vymáhajícím pokuty za „černé“ jízdy v městské hromadné dopravě, které stanovil stát prostřednictvím tzv. přísudkové vyhlášky ministerstva spravedlnosti. U pohledávky ve výši 1000 korun činí 6950 korun, a to včetně daně z přidané hodnoty a soudního poplatku 800 korun. Jednalo se o peněžní nároky klienta, nikoliv advokáta a náleží straně soudního sporu podle míry úspěchu ve věci.

Soudci v odůvodnění rozsudků odnímali nárok na úhradu právního zastoupení s tím, že se jedná o opakující se tzv. formulářové žaloby podávané hromadně elektronickou cestou, přičemž tvrdili, že k vytvoření takových podání není potřeba odbornost advokáta a pokud si jej firma najala, jedná se o neúčelný náklad. V mediálních vyjádřeních šli například ostravský soudce Jiří Šopek, soudkyně zlínské pobočky Krajského soudu v Brně Pavla Pjajčíková či předseda Soudcovské unie Tomáš Lichovník ještě dále. Nerozpakovali se veřejně, a podle mého osobního vkusu z pozice soudce nepřístojně, hodnotit lukrativnost podnikání vlastníků pohledávek, přemítali o nemorálním zbídačování obyvatel a o tom, že soudy přestaly být orgány poskytující ochranu právům, ale generující zisk advokátům. Soudci se tak stali advokáty dlužníků.

 
Dosti nadutě zněl i názor, že místo aby se soudci mohli soustředit na nalézání práva ve skutečně závažných případech, jsou zavaleni tisícovkami žalob ohledně drobných dluhů. Justice nemá důležitější úkol, než prosazovat obecnou zásadu „dluhy se platí“, ať se již jedná o pohledávku z pokuty za černou jízdu, z půjčky na pračku nebo z fúze leteckých společností.
Sestavení formulářových žalob u spotřebitelských půjček samozřejmě vyžaduje právní znalosti, a to celého týmu advokátů, úzkou spolupráci s odborníky na IT technologie a vše je podmíněno vyspělým a drahým počítačovým vybavením. Argument o zbytečnosti služeb advokáta vychází čistě z mocenské pozice a je stejně „inteligentní“ jako provolání kohokoliv z ulice, že pro rozhodování o „bagatelních“ nemusí mít soudce právní vzdělání a úklid i ostrahu by si mohl provést svépomocí.

Nebylo také vinou podavatelů hromadných žalob, že zavedení tzv. elektronických platebních rozkazů práci justici výrazně neulehčilo, zaslané dokumenty se v kancelářích dál tisknou a kolují po soudech jako za c.k. mocnářství.
Majitelé pohledávek nenalezli zastání ani u Ústavního soudu, který odmítl stížnost proti 57 rozsudkům Okresního soudu Ústí nad Labem. Světe div se, pro bagatelnost problému. Nebylo by to správné ani v případě jediné žaloby a mít či nemít přiznány u 10.000 případů náklady soudního řízení á 5100 korun má k nedůležitosti určitě daleko.

V následném období došlo legislativně k radikálnímu snížení nákladů právního zastoupení v soudním a exekučním řízení, k povinnému slučování exekučních případů, aby dlužník platit jedny náklady (což u exekucí v různých fázích je obtížné, ne-li nemožné).

Věřitelům byla uložena povinnost zasílat předžalobní výzvy (jinak nejsou přiznány náklady soudního řízení), což přineslo spory o určení poslední známé adresy. S touto povinností jde jenom souhlasit i když se ostří protestů dlužníků se neotupilo. I když je taková výzva zasílána na nefunkční adresu, tak vina je dávána věřiteli. Zde hraje roli výše zmíněná neznalost doručování. Kdyby měl dlužník důkaz-doručenku, že věřiteli oznámil změnu adresy, nebyly by mu přiznány náklady soudního řízení.

Z logiky věci vyplývá, že vymáhání pohledávek nese nějaké náklady. Stlačování nákladů na soudní řízení způsobuje u malých dluhů, že vymožená částka se dostává pod nominál původní výše. Takže z původní pokuty 1000 Kč věřitel dostane 600 Kč.

Pohledávky se v Česku staly vymahatelnými až od roku 2001, a to spolu s nástupem soudních exekutorů. Do té doby byl věřitel dlužníkovi jen pro srandu. Stovky tisíc žalob a nařízených exekucí potvrzují, že se nejedná o zapomenuté složenky a omylem nezaplacené splátky. Jde o důsledek programové chování některých lidí, kteří stále žijí s představou nepostižitelnosti. Každý dlužník má svoji historku a dnes se zdá politicky výhodné jim vyhovět.

Otázka, jak moc má být proces exekuce tvrdý nebo sametový je věc ryze politická. Z morálního hlediska dlužník nemá nárok na žádné ohledy. Z tohoto pohledu by měl být v horizontu dnů na ulici bez jakéhokoliv majetku. Žijeme ale 21. století, kde se dluh stal normou, přestává být něco špatného a i stát se v podstatě nachází v bankrotu. Někteří by mohli namítnout, že po většinu existence křesťanství bylo zakázáno půjčovat peníze na úrok a teprve v 16. století situace měnit. Zákaz úročení půjček platí v islámu dodnes. Naše bezbožná civilizace by se asi ráda vrátila ke kořenům křesťanství, ale jenom v tomto pohledu, kde se to některým hodí.

Dlužníci se již nevsazují do vězení, minula doba, kdy za drobnou krádež následovala šibenice a dlužníkům nikdo neodebírá orgány na úhradu jejich závazků. Veřejná diskuse se ale nesmí zvrhávat k závěru, že věřitel se za své pohledávky má stydět, „chodit kanály“, a dlužník si na něj ještě bude otevírat hubu, a to nejen osobně, ale i prostřednictvím médií a poslanců.

Nějak se ztratila kauzalita příčina-následek, tzn. vznik dluhu po splatnosti v důsledku porušení slibu a následek v podobě výkonu rozhodnutí. Situace je líčena, jakoby dlužníci byli týrání věřiteli zcela bez příčiny. V podstatě není slyšet reflexe vlastního podílu dlužníka na vzniklé situaci. Moc by mě zajímalo zpověď dlužníka, proč nebylo zaplaceno. Paní režisérka Helena Třeštíková zde má materiál k zajímavé práci.

Zda zabavovat sporák, ledničku či domácí mazlíčky, když si dlužník koupí čivavu za 15.000 korun a ještě utrácí peníze věřitele za její žrádlo, to bude věc stále otevřená, diskutabilní. V obluzení populismu ale zapomínáme, že jakákoliv ochrana dlužníků, tzn. změkčování nepříjemností spojených s exekucemi (vyjmenování nezabavitelného majetku, zvýšení limitu pro nepostižitelnost finančního majetku na bankovních účtech nebo v hotovosti), tohle změkčování hrozby jde na úkor věřitelů, relativizuje rozhodnutí soudu, vede k morálnímu hazardu (dělejme dluhy, však nás politici ochrání), což vše ve výsledku podlamuje ekonomiku i celou společnost. Dodržování slibů je jeden ze základních principů, na kterých stojí západní civilizace.

Ukázkou pobídky k morálnímu hazardu je institut oddlužení v režimu insolvenčního zákona, kdy dlužník do 5 let musí uhradit minimálně 30 procent pohledávek. Vůči věřitelům se jedná o částečné vyvlastnění bez náhrady. Ti ztrácí 70 procent pohledávky plus úroky za období splátek (přihlášené pohledávky se již dále neúročí). Jestliže stát prostřednictvím soudu rozhodne, že dlužník nemusí uhradit pohledávku například sto tisíc korun, ale stačí splácet třicet tisíc po dobu pěti let, jde směle hovořit o vyvlastnění a náhradu by měl poskytnout státní rozpočet (plněný daňovými dlužníky).

Bude jenom logické, že institut oddlužení se pokusí některý nespokojený věřitel napadnout u Ústavního soudu. Výsledek provokování morálního hazardu popisuje tento článek.

8) Nejdou změny, v nedávno přijatých dvou změnách legislativy, nebo těch, které se chystají? 

Dosavadní změny spíše snižovaly pro dlužníka nepříjemnosti spojené s exekucemi, a tedy snižovaly jeho motivaci platit. Nemožnost postihu nemovitosti sloužící jako bydliště dlužníka u pohledávek do 50.000 Kč je však již významný zásah do vymahatelnosti. Jenom prohlubuje onen morální hazard, kdy po porušení pravidel nedochází postihu. Dlužník, který je schopen skrýt své příjmy například prací „na černo“, nebude mít žádnou „motivaci“ uhradit pohledávky do 50.000 Kč.  Energie vynakládaná na změkčování exekucí by se měla věnovat prevenci před vznikem dluhů.  

9) Neměla by se ale, jako je to v některých jiných zemích, zvýšit odpovědnost věřitele, například při ověřování bonity klientů? Předpokládám, že nadále existují věřitelé, kteří si finanční či ekonomickou situaci klienta neověřují, i když by podle zákona o spotřebitelském úvěru měli? Nebo mu dokonce nabízejí úvěry "pod tlakem".  

Jde o otázku na úrovni, nakolik je oběť odpovědná za to, že na ni byl spáchán zločin, zda si za znásilnění může žena sama. V oblasti půjčování peněz byla, je a bude určující poptávka. Poskytovatelé nevnucují své produkty dlužníkovi s pistolí u jeho hlavy. Ledvinu si na úvěr také nikdo nekupuje, hladem nebo na nedostatek peněz ještě nikdo v Česku neumřel.  Čím více regulací (typu výše úroku, resp. RPSN) nebo podmiňování poskytnutí nějakou stanovenou bonitou, tím více se problém bude přesouvat do šedé ekonomiky a tam dluhy nevymáhají exekutoři, ale týpci s vyholenou hlavou přicházející pro peníze s hrozbou úderu palicí do kolen.  

Kromě toho, musely by se otevřít všechny tři dnes soukromé registry dlužníků. Lepší a lepší možnosti lustrace bonity, resp. regulatorní zpřísňování této hodnoty dlužníky zatlačuje k čím dál horším poskytovatelům půjče. Proto je alfou a omegou omezení poptávky po úvěrech (jenže koho chce český stát mistrovat, když není schopen zaplatit své dluhy a dluh vytlouká ještě větším dluhem, tj. přetáčením dluhopisů - zde o nesplatitelnosti  státního dluhu.

Za hlavní považuji zavedením výuky finanční gramotnosti na školách, restrikcí reklamy na úvěry a půjčky (stejně jako jsou na cigaretových krabičkách varování a v některých zemích obrázky rakovinou prolezlých plic, tak by tato podle mě neetická reklama měly být čistě informativní, prostá rozzářených úsměvů reklamních dlužníků). Hlavně, ve společnosti musí vzniknout klima, že dluhy jsou špatné.

10) Jste či nejste pro teritorialitu exekutorů? Proč?

Podle analýzy ministerstva spravedlnosti ze srpna 2014, se úspěšnost vynucování pravomocných rozhodnutí pohybovala před nástupem soudních exekutorů (rok 2001) kolem 3 procent. Hrozilo, že čím dál více věřitelů začne získávat své pohledávky nezákonnou cestou. Pracoval jsem v té době v bance a dobře si vzpomínám na bezmoc věřitelů. Když se soudu navrhl výkon rozhodnutí na určitý typ majetku dlužníka, ten se obratem zeptal, kde ho má jako najít. Nebo si pamatuji radu od soudu, „ptejte se na jaře“. V současnosti se úspěšnost exekučního řízení pohybuje kolem 60 procent, u čistě peněžního plnění dosahuje 30 až 40 procent. Zde mějme na paměti, že 350 tisíc dlužníků má 3 a více exekucí a za poslední rok a půl se jejich počet zvýšil o polovinu. Institut soudních exekutorů byl zaveden ve snaze o  vstřícnost, efektivnost, rychlost výkonu rozhodnutí, což mělo nahradit tehdejší pomalost, aroganci, alibismus. Tento cíl byl splněn.

Za součást „reformy“ exekucí se vydává návrh na teritorialitu exekutorů ve smyslu přidělování případů od určeného soudu, a to pěkně popořadě. Přízemní ekonomické zájmy na územní kartelizaci jsou zahaleny do krásných slov. Kromě toho, všechny „lidulibé“ záměry teritoriality jsou již dávno splněny jinými a jednoduššími způsoby. Zavedení teritoriality by však znamenalo změnu paradigmatu se všemi důsledky. Exekutoři přestanou být podnikateli a začnou například požadovat zálohy na své služby a náklady na exekuce ukončované pro nemajetnost ponesou místo nich věřitelé. Peněžní exekuce jsou ze 60 % neúspěšné a jejich náklady v souladu s nálezem Ústavního soudu nesou v současnosti exekutoři jako součást podnikatelského rizika. Což by s teritorialitou padlo.

Situace by se vrátila před rok 2001 a exekutoři by se začali chovat jako v té době vymáhací soudy, tedy liknavě, arogantně, alibisticky (takto se vyjadřuje ministerstvo spravedlnosti). Jak plyne z ekonomické teorie i praxe, jde o normální způsob chování každé byrokratické struktury.  Zastánci teritoriality tvrdí, že exekutory donutí k práci dohledové orgány. Podle již zmíněné analýzy ministerstva spravedlnosti, „Za první pololetí roku 2014 bylo u Nejvyššího správního soudu zahájeno 5 kárných řízení na základě žaloby podané ministrem spravedlnosti a bylo uloženo 27 písemných výtek“. Jinak řečeno. U 158 exekučních úřadů bylo za první pololetí 2014 zahájeno 5 kárných řízení, že exekutor „něco udělal“. Dovede si někdo představit, s jakou úspěšností se setkají návrhy na kárné potrestání za to, že exekutor „nic neudělal, ničeho neučinil“? Kvalita exekučních úřadů se liší a já nechci mít přiděleného exekutora lempla.

Jsem zásadně proti teritorialitě exekutorů. Část exekutorů prostě pociťuje nedostatečný přísun případů a uvnitř své stavovské komory prosazuje zavedení tzv. teritoriality. Jedná se o vznešený název pro územní kartelizaci a dosažení jistoty příjmů bez ohledu na kvalitu práce exekutorského úřadu. Věřitelé v současnosti vybírají exekuční úřad podle rychlosti zahájení exekuce, provedení tzv. součinností (tedy obstavení bankovních účtů, mzdy, důchodů, nemovitostí). Dalšími vyhledávanými službami jsou dálkový elektronický přístup do exekučního spisu, používání značek věřitele při vzájemné komunikaci, poskytování informací (zda byla zajištěna nemovitost, v jaké hodnotě, kolikátý je oprávněný v pořadí při uspokojování, zda byl dlužník zastižen v místě bydliště). Zájmem zákonodárců by mělo být zvýšení práv všech, a to i drobných věřitelů vůči exekutorům, ať již se jedná o dálkový přístup k informacím až po možnost jednoduché a bezplatné výměny neschopného exekutora. Když jde vyměnit telefonního operátora, proč ne exekutora.

Mělo by dojít ke změně (spoluúčast) odpovědnosti exekutorů za nesprávný úřední postup.

Tohle všechno by ztrátou možnosti vybrat si svého exekutora padlo a ti by se začali chovat jako soudy. Zkuste požádat soud, aby rozhodoval rychle, poskytoval vám statistické údaje, na zásilky uváděl vaše vlastní spisové značky nebo automaticky (bez žádosti) zasílal rozsudky s vyznačenou doložkou právní moci. Dnes musíte sledovat nabytí právní moci, vytvořit výzvu, zaslat ji, na soudě ji přijmou, zúřadují a rozsudek pošlou zpět. Proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě?. Nedočkali byste se (až na výjimky) ničeho, ani výsměchu. Věřitelé nemají možnost pružně měnit soudy podle jejich schopnosti a nemám na mysli tzv. prorogaci (smluvní určení rozhodovacího soudu). Dokonce byly skoro potlačeny rozhodčí soudy, jako jediná alternativa k státním soudům. Jednotlivé soudy nedostávají více peněz podle počtu vyřízených případů, což je škoda, protože u některých soudů jde dosáhnout rozhodnutí za 60 dnů, u jiných rok není žádná míra. Jsem si jist, že 90 procent rychlosti vyřizování věcí na soudech je dáno odlišnou kvalitou organizace práce a nikoliv stále dokola opakovaným nedostatkem personálu.

Čeho ale chtějí zastánci teritoriality exekutorů docílit? Kromě pozvednutí vznešenosti úřadu z „podnikatelského bahna“ na „státně byrokratickou úroveň“. Vzletnými slovy se ale cechy zaklínají snad již od 13. století a tímto se snaží ospravedlnit svoji existenci. Telefonní a poštovní tarif je stejný po celém území Česka. Údajné náklady na zabavení movitých věcí (vybavení bytu, osobní věci) dlužníkovi na druhém konci státu, je umělý problém. Tzv. mobiliární exekuce dělá jenom několik exekutorských úřadů, zaráz (ten samý den, ten samý výjezd) se provádí u několika povinných zaráz a jde omezit zákonem náklady na výkon vzdálené exekuce (což již platí). Jiné racionální odůvodnění teritoriality neexistuje, všechno ostatní jsou výmysly a lží..

Soustavnou mediální masáží se z advokátů zastupujících věřitele a hlavně exekutorů podařilo udělat úpíry, lichváře a vydřiduchy. Přitom nejde o nic jiného než o realizace práva, tedy vymáhání oprávněného nároku, který druhá strany odmítá dobrovolně zaplatit.