Není zájem řešit zadlužování

15. 05. 2017 15:44:24
Několik nepopulárních poznámek o úvěrech, věřitelích, dlužnicích, morální odpovědnosti, o materiální spotřebě a všeobecné neochotě jít ke kořenu věci (vyšlo v Lidových novinách v rubrice Orientace 6. května 2017).

Vznikají mapy exekucí, o zadlužování se diskutuje horem dolem, ale beztak se dál budou půjčovat peníze, které neexistují, lidem, kteří nemají na jejich vracení a ti za ně budou nakupovat věci, které fakticky nepotřebují. Kola ekonomiky se přece musí točit.

V příloze Lidových novin Orientace publikoval letos 8. dubna 2017 Daniel Hůle, analytik společnosti Člověk v tísni článek „Půjčím ti sto, vrátíš mi dvě stě“. Kromě exkursu do dějin dluhů text nenabízí mnoho konstruktivních návrhů co dělat s fenoménem zadlužování a některé Hůlem prezentované názory kolidují s trestním řádem. Ale to bych nechal stranou. Následující text se pokusí o pohled, který mám za realistický, jakkoliv bude mnohým znít velmi nelibě, ne-li přímo kacířsky.

A nezasloužím si to?

Němčina používá shodný výraz (die Shuld) pro dluh i vinu, provinění. A tak jak lidé mluví, tak i myslí. V České republice slovo dluh podobnou konotaci nemá. Závazek tudíž není povážlivou částí obyvatelstva vnímán z morálního hlediska jako něco špatného. Střídmost, odříkání, spořivost – tyto pojmy a zásady z praktického života - ať na veřejnosti, ale i v domácnostech - rychle a soustavně mizí. Hesla doby zní jinak: Užij si co nejvíc, Teď, anebo nikdy! Dopřej si! Žiješ jenom jednou...

Námitka, že dluh je prostý morálního rozměru, ať kladného či záporného, že jde o pouhý nástroj, který může být dobrý i zlý, taková námitka není správná. Úvěry jsou totiž droga, stejně jako heroin nebo hrací automaty. A stejně jako zločinci při páchání činu nemyslí na to, že budou chyceni, obdobně dlužníci nepředpokládají, že nebudou moci splácet. Mnoho z nich prostě neřeší, jak budou dluh hradit v dobách pro ně příznivých. A v případě rozvodu, nemoci či ztráty zaměstnání? Ty přece nemohu, domnívají se blazeovaně, nastat. Anebo tedy mohou, ale u mě určitě nenastanou, říkají si nejspíš. Nejsofistikovanější plán zní asi takto: Nějak se to potom udělá... Když už se pak něco opravdu „pokazí“, může za to někdo jiný, já ne. Co na tom, že z hlediska dopadů na rodinu, blízké i celou společnost takticky jde o iracionální jednání par excellence...

Současně veřejná debata je silně poplatná této logice: vinu za dluh velmi ráda dává věřiteli, dlužníci v podstatě za nic nemohou; dlužník je nemístně často vydáván přímo za bezbrannou oběť. Neslyšel jsem ještě přiznání: „Mohu si za to já sám a zasloužím si, co se mi stalo“. Ono „zasloužím si“ je velice důležité ve smyslu (ne)přijetí viny. Tak jako ve věznicích podle mínění potrestaných sedí téměř samí „nevinní“, tak podobně skoro všechny dluhy jsou vlastně nespravedlivé. Hrstka kauz vybraných médii (kdy novináři nejdou po faktech, ale věci prezentují způsobem potvrzujícím jejich prvotní předpoklad) z několika milionů soudních řízení slouží (má sloužit) jako důkaz nelidskosti celého systému „půjčka-vracení“. Zároveň tvoří beranidlo pro bourání principu „dluhy se platit musí“. Přitom bez znalosti soudního spisu vůbec nelze říci, kdo je v právu a zda srdceryvné historky nejsou pouhé účelové lži. Zkusme vzít na vědomí základní axiom všech debat na toto téma: nikdo nemluví o svých dluzích pravdu (ani o cizích v podobě....moje známá, známý....). Uvědomme si také, že čím více posluchačů (politiků, novinářů, Jílkových...), tím jsou historky dlužníků barvitější.

Hele, to je jen bagatelní...

Do toho vstupuje ze strany státu polistopadová politika podpory morálního hazardu, a to nejen slovními vyjádřeními politiků, nýbrž z pohledu přijímané legislativy. Nejprve stát pod heslem svobody podnikání umožnil vznik společensky nesmírně škodlivé sítě hazardních podniků. A když mezi jiným právě i toto přineslo vysokou penetraci obyvatelstva zadlužením, stát začal škrtit podmínky pro provozování hazardu, ale zároveň také začal tlačit na snižování nákladů na nedodržování smluv v podobě krácení „odměn advokátů a exekutorů“ a na oddlužení bez jakékoliv úhrady věřitelům. V úhrnu to působí jako jasná výzva ve smyslu: Občané, dělejte si, co chcete, nejste a nebudete za nic odpovědní, my politici vás vždy zachráníme. Přitom by se na věc mělo jít úplně jinak, a to prosazováním „nedělej dluhy, nepřijde exekutor“?

Cíl je nasnadě: věřitelům má být realizace práva znepříjemněno natolik, aby náklady vymáhání pohltily do určité výše celou pohledávku a raději se ji vzdali. K tomu připočteme nedobytnost určitého počtu pohledávek (ti co platí, musí uhradit náklady systému i za ty neplatící). Dluhy do určité výše pak za takové situace opravdu nemá smysl vymáhat. Ono starořímské „Smlouvy se plnit musí“ bychom dnes mohli doplnit - „ale až od určité částky“.

Logika tuzemských politiků je taková, že čím méně žalob, tím méně exekucí a konfliktů, a tím šťastnější voliči a více hlasů ve volbách. Odtud zřejmě plyne myšlenka autora výše zmíněného textu Daniela Hůleho, že takzvané bagatelní pohledávky má tzv. slušný věřitel odepsat (prominout, darovat dlužníkovi...) a tedy nevymáhat. Jinak řečeno: běžte do hospody, dejte si pivo a až dojde na placení, řekněte hostinskému, že takové „bagatelní“ dluhy slušný člověk nevymáhá. Nebo jinak. Jakou částku vám odpustí finanční úřad?

S touto filozofií souzní povýšenecký názor některých soudních hodnostářů, že místo aby se soudci mohli soustředit na nalézání práva ve skutečně závažných případech, jsou zavaleni tisícovkami žalob ohledně „bagatelních“ dluhů. Nevím, jaký má justice důležitější úkol než je prosazování obecné zásady spravedlnosti „dluhy se platí“ - ať se již jedná o pohledávku z pokuty za černou jízdu, z půjčky na pračku anebo z fúze leteckých společností. Navíc: Co je to vůbec „bagatelní“ pohledávka? Pro mě osobně je to částka, odhaduji tak jedna až dvě koruny české, kterou za mě na pokladně supermarketu bude ochoten doplatit další zákazník ve frontě, abych jej neotravoval a nezdržoval prodíráním se zpět, když bych měl vrátit zboží do regálu. Ale dají vám snad někde pivo, když nebudete mít, z pohledu justice, bagatelních 25 korun?

Vzpoura deprivantů

Celých 9,3 procent občanů této země ve věku nad patnáct let má exekuci, což současně představuje zhruba stejné procento voličů. A která politická strana má takové volební preference? Lidé v exekuci, ovšem v určité míře i ti s normálními dluhy (zatím včas splácenými), postrádají vinou reklamy, médií i politiků sebereflexi. Mění se v nebezpečné politické deprivanty. Považují se totiž za neúspěšné a strádající cizí vinou, za vydělené ze společnosti ekonomicky, a tím i sociálně, potažmo politicky, kdy jejich hlas nikdo neposlouchá. Jako by ti ostatní v systému, kde všichni rozhodují o všech a nikdo sám o sobě, měli nějaký silnější hlas.

V této souvislosti je zajímavý průzkum advokátní kanceláře Taylor Wessing provedený v souvislosti se chystanými změnami v insolvencích. Žít z nezabavitelného minima nechce 60 % lidí, rozloučit se s majetkem na 100.000 Kč by bylo ochotno jen 9 % lidí a 57 % respondentů by nebylo ochotno v osobním bankrotu rozloučit se s jakýmkoliv majetkem. Podobně výzkum inkasní agentury EOS KSI ukazuje, že pětina českých spotřebitelů neplatí včas a z toho 42 procent tak činí záměrně a Češi se tak řadí mezi nejméně poctivé zákazníky v Evropě.

Ano, tvrdím, že i takzvaný normální dluh, řádně splácený, nežalovaný, neexekuovaný, zkresluje pohled na svět. Zadlužený člověk se stává povolnější v zaměstnání, prostě "maká a mlčí". Za druhé, po splnění nějakého hmotného přání pomocí úvěru je jakékoliv splácení, a z toho plynoucí nutné uskromnění, vnímáno coby nespravedlivé omezování. Po odeznění fáze radosti (hurá: mám vytouženou věc, službu apod.) vždy nastupuje smutek. V televizi běžela reklama jednoho bankovního domu, kdy si maminka půjčuje, aby dcera mohla provozovat moderní pětiboj (střelba, šerm, jezdectví, plavání, běh), podle mě jeden z nejdražších sportů. Vzhledem k povinnosti splácet na tom bude rodina příjmově ještě hůře než předtím.

Co kdyby se reklamní dceruška chtěla účastnit závodů jachet okolo světa? Nebo jezdit formule F 1? Jak moc je nutné si půjčovat na podobné účely? Deprivanti přitom nevnímají, že fakticky žijí v nejbohatším a v nejsvobodnějším období lidské éry. Třeba Česko je vedle Švédska, Islandu, Nizozemska, Finska zemí s nejnižší mírou chudoby a sociálního vyloučení v Evropské unii. V zájmu odplaty za své „ponížení“ jsou schopní podpořit v podstatě jakoukoliv demagogii. Zastávají názor, že nepřítel mého nepřítele (současného systému) je můj přítel, i kdyby to měl být Vladimir Putin nebo Kim Čong-un. Ostatně, proč by v dnešní době populismu nemohl některý politik nabídnout voličům, že zruší jejich dluhy? Z tohoto důvodu je zvyšující se zadlužení nebezpečné pro svobodnou společnost. Lidé se stávají otroky svých dluhů, myšlenkově i fakticky.

Médii šířený myšlenkový konstrukt, že věřitel odpovídá za problémy dlužníka se už vyvinul i do konspiračních teorií. Vedle zpráv o chemtrails existují „fake fact“ o tom, že současné horentní zadlužování lidí je důsledkem spiknutí establishmentu s cílem zotročit občany a učinit je povolnější, poslušnější. Za vlastní selhání může někdo jiný.

Snahu o omezení zadlužování pak lze v souvislosti s těmito spikleneckými teoriemi chápat coby ochranu svobody a demokracie.

Většina nemá mít nárok

Důvody propadu do dluhové pasti lze rozdělit na několik příčin. Záměrně pomíjím vědomé podvody a programové zneužití něčí závislosti, bezmoci, neznalosti. Jako nucený správce družstevní záložny (kampeličky) jsem se s takovým jednáním potkal takříkajíc naživo: šlo například úvěrové smlouvy s nevidomými nebo o fingování kupních smluv jako smluv zástavních, což následně vedlo k „ukradení“ nemovitosti, tj. k převodu bez faktického zaplacení (i když i zde byl prapůvod problémů ve snaze si půjčit). Tato oblast patří do působnosti orgánů činných v trestním řízení. Vzhledem k tomu, že se jedná o zneužití práva, transakce vypadají zdánlivě legálně a obětí jsou méně znalí lidé, je zde důležitá i bezplatná právní pomoc a také dodržování zásady nepodepisovat, čemu nerozumím. To platí pro všechny, bez rozdílu vzdělání a domnělé inteligence. (Jenom pro dokreslení. Před rokem 1989 existovaly obchody s nedostatkovým a na svou dobu luxusním zbožím, které se jmenovaly Tuzex. Mohlo se v nich platit západními valutami nebo tzv. tuzexovými poukázkami (bony). Všichni věděli, že jeden bon se prodává za 5 korun, což nebránilo tomu, aby někteří chytrolíni ve snaze doběhnout veksláky (prodejce bonů před Tuzexem) nepřistoupili na obchod v pásmu 3,50 – 4 koruny za bon. Říkali si, ti divní snědí chlapíci jistě neví, za kolik bon je. Většinou to skončilo ruličkou nastříhaných novin a blbcem se ukázal být někdo jiný než veksláci).

Bude to v dnešní době znít kacířsky, ale většina lidí nikdy neměla (a nemá) úvěr (půjčku, hypotéku) dostat. Stačí, že musí platit provoz domácnosti, nájem, energie, jídlo, a to je pro ně přemíra závazků sama o sobě. Jestliže někomu, aniž by měl půjčky, vznikají dluhy (za elektřinu, vodu, energie, nájem, telekomunikační služby, jízdu na černo), příčinou jsou nepřiměřené výdaje nebo liknavost při řešení běžných životních situací. Třeba u jízdy na černo, když pominu zneužití osobních údajů, což představuje mizivé procento případů, leží vina na straně dlužníka, že věc neřešil hned a pro sebe daleko levněji.

Příčinou pádu do dluhové pasti tak může být neochota snížit osobní výdaje, zbavit se majetku v nastalé nepříznivé sociální situaci, vydržování příliš velkého domu či bytu (dříve bydleli i cizí lidé společně v jednom bytě, dnes se nikoliv v bytě, ale ve velkém domě nesnese ani rodina), automobilu, prostě výdaje nepřiměřené příjmům, které končí třeba dluhem za vodu do bazénu.

V této souvislosti mě zaujal názor Radka Hábla, koordinátora projektu Mapaexekucí, který v Hospodářských novinách 5. dubna 2017: „Jsou to obecné mýty, že dlužník je marnotratník, který si za všechno může sám. Příčin toho, co vede do dluhové pasti, je víc. Lidem zemře partner, rozvedou se, přijdou o práci, mají pracovní úraz a jejich příjem najednou spadne.“ Na to namítám: dlužník snad neví, že lidé jsou smrtelní, že se mohou rozvést, onemocnět, přijít o práci, mít úraz? Nesouhlasím, zadlužení svědčí o fatálním podcenění základních životních rizik.

Skromnost cti netratí

V internetových diskusích se vyskytují tvrzení, že spotřebitelské úvěry slouží k úhradě školného, nájemného, jídla, obědů pro děti, elektřiny, plynu, prostě běžných výdajů. Jako kdyby neexistovala záchranná sociální síť, respektive nebyly žádné sociální dávky. Lidé používající úvěry na úhradu těchto výdajů doufají v dluhovou amnestii, anebo v nějaký samovolný zánik dluhu? Co má nastat za jeden, dva, tři měsíce? Potopa?

Vzít si úvěr na pokrytí špatné sociální situace se nachází pouhý kousek nad přímou krádeží omlouvanou frází „měl jsem hlad, proto jsem krad ́“. Je přece morálnější obrátit se na charitu nebo si rovnou sednout na kostelní schody, než spáchat úvěrový podvod nebo vystavit nejen sebe i své blízké násilí lichvářů. Neexistuje vynucená půjčka (úvěr).

Nezadlužený člověk může díky systému sociální podpory přežít, aniž bude trpět hladem a chodit nahý. Konstrukce existenčního i životního minima, respektive jeho výše, však (ouha!) nepočítá s nákupem tabákových výrobků, alkoholických nápojů, telekomunikačními službami, barevným tetováním ani chovem psů či jiných mazlíčků a již vůbec ne se šperky, elektronikou a jinými zbytnými věcmi. Což v současném celospolečenském kontextu je vnímáno jako cosi nespravedlivě, téměř nelidsky nepříjemné a omezující.

Lze namítat, kolika potřebným se pomoci nedostane a těchto mediálně vděčných příkladů se najde jistě dostatek. Do cizích osudů, ale i peněz nikdo nevidí. Mějme proto na paměti, že sociální dávky jsou vypláceny díky ohleduplnosti, milosrdenství ostatních občanů. Jedná se o pouhou fikci sociálního pojištění, a proto by trochu vděku neškodilo. Člověk úplně pláče nad některými příběhy. Nesměl by ale následně zjistit, že dotyčný kouří (průměrné náklady za rok nějakých patnáct tisíc korun), pije (chlastá), má domácího mazlíčka (průměrné náklady za rok jsou obdobné), v ruce drží „chytrý“ telefon o velikosti malé televize a chuť do práce má mizivou.

Peníze, ať vydělané nebo získané na sociálních dávkách, lidé totiž považují za vlastní. Říkají si: co je, sakra, komu do toho, jak ty „moje“ prachy použiju?! Na druhé straně své potíže prezentují jako problém celé společnosti. Myslí si, že do toho, jak nakládají s penězi, jim nikdo nemá co mluvit, avšak na druhé straně hlasitě volají: Pohleďte na moji bídu, něco s tím udělejte, musím dostat víc!

Většinu úvěrů si občané berou, jak jsem už podotkl, na základě emocí, touhy, přání „musím to mít, a to teď hned“. Neuvědomují si, že tím rozehrávají ruletu se svým životem. Přitom nikdo z nich si za půjčené peníze nekupuje náhradní ledvinu nebo srdce, ani mu nejsou vnucovány s pistolí u hlavy (takto probíhá až lichvářské vymáhání). Jako kdyby dnes platila zvrácená logika, že kdo nepracuje, má nárok na dávky, a kdo pracuje, má nárok na úvěr. A pokud by prošly Parlamentem návrhy ministra spravedlnosti Roberta Pelikána na rozšíření institutu oddlužení, v podstatě by to kodifikovalo právo dluhy nesplácet. Mimochodem, u Ústavního soudu leží návrh na zrušení institutu oddlužení jako formy vyvlastnění bez náhrady.

Pan Daniel Hůle dovádí ve svém článku právo na úvěr ad absurdum, když tvrdí, že lze úspěšně a férově půjčovat lidem bez příjmu, a to i zadluženým. To ovšem přímo koliduje s trestním řádem. V okamžiku, kdy dlužník má již splatný závazek, totiž není možné, aby hradil závazek mladší, logicky ještě ke všemu použitý na jiné účely než právě na splátku staršího úvěru.

Je nás moc, to projde

Je pravdou, že část dlužníků přijímá úvěry „pod nátlakem“, ale jedná se pouze o tlak vlastních dluhů, o vytloukání klínu klínem. Věřitelé obviňovaní z lichvy a jiného neetického jednání dnes tahají v debatě o dluzích za kratší konec. Jenže tento pomyslný „dluhový provaz“ má dva trestněprávní konce, na jednom se nachází lichva a na druhém trestný čin způsobení si úpadku. A tato část je opomíjena. Dlužníci by se nedostali do dluhů, kdyby nečinili z vědomé nedbalosti (tedy: věděli, co se může stát, avšak spoléhali se, že se nic nestane) slovy zákona „vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrům“ – právě takto je definován trestný čin způsobení (si) úpadku (dříve předlužení). A znakem úpadku je existence více věřitelů (více než jeden), peněžité závazky po lhůtě splatnosti delší než jeden měsíc a neschopnost splácet.

Takže už první vyražení klínu dalším klínem, což znamená, že když nemám na splácení první půjčky a vezmu si půjčku další, může znamenat páchání trestného činu. Zde se vynořuje ono „vězení pro dlužníky“ pro něž na stránkách Lidových novin plédovala bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová (Cesty, jenž ze šlamastiky nevedou, 18. 3. 2017). A že někdo není schopen rozeznat dosah svého jednání? Potom přece nemůže mít způsobilost k právním úkonům, a tedy ani volební právo. Většina z exekuovaných dlužníků (u vícečetných exekucí zcela určitě), by zkrátka měla být trestně stíhána, ale - jak již tu bylo řečeno - jde přece o nezanedbatelné procento voličů.

Ukazuje se, že reálnou aplikaci trestního práva ovlivňuje konkrétní společenská atmosféra, obvyklé normy chování, a to bez ohledu na literu trestního zákona. Odnepaměti platí, že více lidí má více práv než jednotlivec. Jeden člověk úmyslně blokující například na pražské magistrále dopravu bude od této aktivity odstaven zákrokem policistů. V případě tisícihlavého davu fotbalových fanoušků však policie dopravu sama zastaví a situaci pouze „monitoruje“. Dosti podobně se to má s dluhy: aplikace práva (v tomto případě ono ustanovení o trestném činu způsobení úpadku) se rovněž odvíjí od počtu potenciálních pachatelů. Několik set tisíc lidí zřejmě nemůže být souzeno.

Kola se musí točit

Nabízí se mnoho nástrojů k omezení zadlužování. Například zákaz reklamy na půjčky stejně jako je tomu u cigaret a hazardu, mediální kampaně typu „Zdravější je nezadlužovat se“, výuka na školách, zřízení centrálního registru dlužníků včetně dluhů ke státu, umožnění získání informací o soudních řízeních, v nichž daný žadatel o peníze vystupuje (aby věřitelé věděli, s kým mají tu čest), trestní represe za způsobení vlastního úpadku (předlužení), zavedení soudního zákazu půjčovat si nebo zákazu přijímat úvěry od různých poskytovatelů. Jedním ze zásadních opatření by bylo omezení přístupu k úvěrům přikázaným poměrem výše příjmu k výdajům, podobně jako tomu má být v případě hypoték. Ano, dvě třetiny dnešních žadatelů nemají na úvěr vůbec dosáhnout.

Základní otázkou je, zda existuje skutečná vůle omezit zadlužování, k čemuž jsem značně skeptický. Tržní komsomolci tvrdí, že omezení možnosti realizovat své záměry pomocí prostředků jiných, tedy půjčkou, odporuje lidské svobodě. Na druhou stranu titíž myslitelé schvalují „výrobu“ peněz z ničeho (růst peněžních zásob či tzv. kvantitativní uvolňování...) nedávno skončené měnové intervence ČNB (vyžádaly si výrobu 2,3 bilionu korun), které občany poškodily v rozsahu stovek miliard korun. (Jak? Zboží importované od listopadu 2013, pohonné hmoty, potraviny, automobily, oblečení i naše dovolené v zahraničí, všechno se stalo vinou intervencí dražší).

Zástupci organizací, které prezentující v médiích příběhy dlužníků a z nich odvozené studie, nechtějí řešit problémy u „kořene“, například naprostým zákazem reklamy na půjčky, protože co by jejich (ne)ziskové organizace dělaly? A jak chce a může občany „mistrovat“ stát, který v podstatě od svého vzniku tvoří pouze dluhy a epizoda s přebytkem státního rozpočtu v roce 2016 (způsobeným nenadálým růstem ekonomiky a vědomým podhodnocením příjmů, však to dá použít ve volbách) byl pouhý exces, který bude co nejdříve určitě napraven deficitem? Zde je důležité, že pro politiky je normou stát zadlužovat. Snižování dluhu je naopak naprosto nenormální, výjimečné, něco, co se musí odstranit. Ostatně, státní dluh není možné splatit.

Skutečně reálné a „drastické“ omezení zadlužování by mělo obrovský dopad na HDP a na další hospodářské ukazatele, jimiž se tolik chlubí politici a režimní ekonomové. Finanční sektor je politicky daleko silnější než tabáková a hazardní lobby. Jakékoliv omezení poskytování úvěrů nebo snaha o zákaz reklamy na půjčky by vedl k odporu bank a úvěrových společností a poukazování na to, o kolik peněz (procent HDP....) by hospodářství přišlo. Je to stejné, jako když městům hazardní firmy předhazují, o kolik peněz do rozpočtu přijdou díky zákazu "proherních" automatů. Ano, ale důsledky hazardu jsou ještě nákladnější. Banky mají zisk z poskytování úvěrů, ale náklady nese celá společnost.

Současný ekonomický systém není schopen dlouhodobě přežít, jestliže by se jednak snížila osobní spotřeba na úroveň toho, na co lidé reálně mají, a jednak by se splatily dluhy. Stát i občané žijí ve fikci trvale udržitelného zadlužování.

Takže se dále budou půjčovat peníze, které neexistují, lidem, kteří nemají na jejich vracení a ti za ně budou nakupovat věci, které fakticky nepotřebují. Kola ekonomiky se přece musí točit.

(vyšlo v Lidových novinách v rubrice Orientace 6. května.2017).

Autor: Vilém Barák | pondělí 15.5.2017 15:44 | karma článku: 28.86 | přečteno: 2286x

Další články blogera

Vilém Barák

Nejsou „zemědělci“ jako zemědělci

Pěší demonstrace na Václavském náměstí sebou nese riziko, že se pár stovek účastníků vystaví posměchu. Když se stejný počet „demonstrantů“ posadí do traktorů, města včetně Prahy kolabují, účinek je o několik řádů vyšší.

25.3.2024 v 16:46 | Karma článku: 14.71 | Přečteno: 431 | Diskuse

Vilém Barák

Já jsem zemědělec, kdo je víc?

Zažíváme protesty zemědělců, někdy se proti systémoví demonstranti v Česku, Polsku, Bruselu, kteří místo pěšky jedou na traktorech, za zemědělce pouze maskují. Lehkost, s jakou ovládli Prahu ukazuje, jak by se dal provést puč.

13.3.2024 v 11:31 | Karma článku: 20.17 | Přečteno: 528 | Diskuse

Vilém Barák

Česko musí disponovat jadernými zbraněmi

Jsme připraveni hrát vabank způsobem „raději radioaktivní než ruský“? Nebo v zájmu osobní existence a „životů“ našich blízkých akceptujeme ruskou okupaci, přikrčíme se a budeme doufat, že za 40-50 let se zbavíme otroctví?

6.3.2024 v 16:56 | Karma článku: 16.78 | Přečteno: 494 | Diskuse

Vilém Barák

Vládo, postav se šíření ruského vlivu a strachu

Proč se šíření ruského vlivu a strachu česká vláda aktivně nepostaví? Je to nedůstojné a budí pohrdání tímto státem. Situace vyžaduje razantní sdělení, které pochopí i „žížaly“ v Kremlu, že na hlavu si kálet nenecháme.

28.2.2024 v 10:20 | Karma článku: 37.23 | Přečteno: 3001 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Jiří Žamboch

Putinovo dnešní vojenské srovnání NATO a Ruska záměrně kulhá.Situace Ruska je o dost lepší

Dnešní srovnání NATO Putinem dalším chytrým Putinovým tahem.Prohlášení "Rusko vydává desetkrát méně na obranu než Spojené státy, tak je ruský útok na NATO nesmyslný." má ukolébat veřejnost evropských členů NATO.Je to však jinak.

28.3.2024 v 20:10 | Karma článku: 7.71 | Přečteno: 144 | Diskuse

Jan Pavelec

ČR má se svým upoceným pojetím liberalismu 200 let zpoždění.

Podle Listiny základních práv a svobod se Česká republika nesmí vázat na jakoukoliv výlučnou ideologii či náboženské vyznání, a podle Ústavy má být státem sociálním, nikoliv (neo)liberálním.

28.3.2024 v 15:50 | Karma článku: 13.08 | Přečteno: 194 | Diskuse

Jan Bartoň

Přichází nový věk – volíme mezi tragédií a realismem

Pan Václav Vlk starší uveřejnil skvělý komentář k současné mezinárodní situaci pod titulkem Přichází nový věk tragédie. Abychom předešli tragédii, musíme zvolit realismus.

28.3.2024 v 10:00 | Karma článku: 28.65 | Přečteno: 602 | Diskuse

Petr Duchoslav

Ruský břeh Roberta Fica

Jsem proslovenský, dělám vlasteneckou a suverénní politiku, vše jen pro národ. Tak by se stručně dala charakterizovat politika staronového premiéra Roberta Fica. Zní to sice líbivě, ale realita je bohužel jiná.

27.3.2024 v 9:24 | Karma článku: 25.26 | Přečteno: 527 | Diskuse

Petr Štrompf

Utažený kremelský šroub. Stržený závit pak způsobí pohromu

Islamisté vraždící v Moskvě. Mrtví na obou stranách ukrajinské fronty. Represe režimu, žijícího ve strachu o sebe samého. Šrouby stále utahuje a bude je utahovat ještě víc.

26.3.2024 v 17:34 | Karma článku: 18.92 | Přečteno: 471 | Diskuse
Počet článků 287 Celková karma 21.38 Průměrná čtenost 2248

Každý má právo hledat své štěstí, pokud to není na újmu jiným lidem. Vycházím ze zásady, že stát je tu pro občana a nikoliv naopak. Každý z nás má právo hodnotit, zda pravomoci vykonávané státem by nešly vykonávat lépe nebo jinak, například zda je nevrátit občanům. Neustále je třeba hledat, jak věci dělat levněji, rychleji, přesněji, prostě efektivněji.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...