Ne věřitel, ale dlužník v prodlení se má stydět

Z principiálního hlediska by měl dlužník při nesplnění rozsudku na zaplacení stát do 14 dnů bez majetku na ulici. Většina z těch co se teď v rozhořčení chytá za srdce a pro exekutory má jenom slova nadávek, by v roli věřitele s touto maximou nadšeně souhlasila.  Dlužníci se již nevsazují do vězení, minula doba, kdy za drobnou krádež následovala šibenice a dlužníkům nikdo neodebírá orgány na úhradu jejich závazků. Veřejná diskuse se ale nesmí zvrhávat k závěru, že věřitel se za své pohledávky má stydět, „chodit kanály“, a dlužník si na něj ještě bude "otevírat hubu", a to nejen osobně, ale i prostřednictvím médií a poslanců.

Ve veřejnosti i v mediích panuje přesvědčení, že exekutoři a insolvenční správci jsou zločinci a proces výkonu rozhodnutí soudu je nespravedlivý. Výraz exekuční mafie se používá jen tak bez obsahu a souvislostí v podobě jedovaného uplivnutí, stejně nepřípadně jako když Miloš Zeman používá hloupou paušalizaci „hloupý novinář“. Česko se neliší od banánových republik, když i ministr spravedlnosti Robert Pelikán označuje lidi, kteří jsou součástí jeho resortu, za exekutorskou mafii.

Exekuce jsou dnes vedeny na majetek 909 tisíc občanů, což znamená 10,82 procent voličů. Proto populismus vítězí a logika zde nemá místo. Veřejné mínění a názory politiků se dostaly do takové shody, že se asi již nepodaří zabránit destrukci systému vymáhání. Jak to tak vypadá, jde o věci diskutovat, nesouhlasit s ní, upozorňovat na možné důsledky politických (rovná se neodborných) zásahů, ale to je tak všechno. Snad někdy v budoucnu, až politici dostanou Česko do pozice současného Řecka, jedním z reformních opatření požadovaných mezinárodními věřiteli, bude odstranění dnes s takovou slávou zaváděných restrikcí exekucí.

Podle analýzy ministerstva spravedlnosti ze srpna 2014, se úspěšnost vynucování pravomocných rozhodnutí pohybovala před nástupem soudních exekutorů (rok 2001) kolem 3 procent. Hrozilo, že čím dál více věřitelů začne získávat své pohledávky nezákonnou cestou. Pracoval jsem v té době v bance a dobře si vzpomínám na bezmoc věřitelů. Když se soudu navrhl výkon rozhodnutí na určitý typ majetku dlužníka, ten se obratem zeptal, kde ho má jako najít. Nebo si pamatuji radu od soudu, „ptejte se na jaře“. V současnosti se úspěšnost exekučního řízení pohybuje kolem 60 procent, u čistě peněžního plnění dosahuje 30 až 40 procent. Zde mějme na paměti, že 350 tisíc dlužníků má 3 a více exekucí a za poslední rok a půl se jejich počet zvýšil o polovinu. Institut soudních exekutorů byl zaveden ve snaze o  vstřícnost, efektivnost, rychlost výkonu rozhodnutí, což mělo nahradit tehdejší pomalost, aroganci, alibismus. Tento cíl byl splněn.

     Exekuce nejsou pekelným strojem, do kterého může spadnout každý. Je pravda, že každý může mít na silnici havárii, ale někteří řídí (a žijí) takovým způsobem, že si o malér přímo říkají. Exekučnímu vymáhání vždy předchází neetické jednáním dlužníka, například nesplácení dluhu, jízda „na černo“, a také ignorování výzev k dobrovolné úhradě.

Proč se pohoršovat se nad existencí továren na strojové vymáhání, které pomocí software spravují desetitisíce soudních nebo exekučních spisů. Snad se ještě dluhy musí platit. Proto na jejich vymáhání nevidím nic neetického ani zvláštního. Není důvod místo pomocí počítačů, z nějakých předsudků, psát žalobní návrhy husími brky namáčenými v kalamáři na oslích kůžích.

Z principiálního hlediska by měl dlužník při nesplnění rozsudku na zaplacení stát do 14 dnů bez majetku na ulici. Většina z těch co se teď v rozhořčení chytá za srdce a pro exekutory má jenom slova nadávek, by v roli věřitele s touto maximou nadšeně souhlasila. Otázka, jak moc má být proces exekuce tvrdý nebo sametový je však věc ryze politická. Dlužníci se již nevsazují do vězení, minula doba, kdy za drobnou krádež následovala šibenice a dlužníkům nikdo neodebírá orgány na úhradu jejich závazků. Veřejná diskuse se ale nesmí zvrhávat k závěru, že věřitel se za své pohledávky má stydět, „chodit kanály“, a dlužník si na něj ještě bude otevírat hubu, a to nejen osobně, ale i prostřednictvím médií a poslanců. Zda zabavovat sporák, ledničku či domácí mazlíčky, když si dlužník koupí čivavu za 15.000 korun a ještě utrácí peníze věřitele za její žrádlo, to bude věc stále otevřená. V obluzení populismu ale zapomínáme, že jakákoliv ochrana dlužníků jde na úkor věřitelů, relativizuje rozhodnutí soudu, vede k morálnímu hazardu (dělejme dluhy, však nás politici ochrání), což vše ve výsledku podlamuje ekonomiku.

Od nepaměti platí, že více lidí má více práv než jednotlivec. Jeden člověk blokující na pražské magistrále dopravu se stane cílem zákroku policistů. V případě tisícihlavého davu však policie dopravu sama zastaví. Stejně je tomu v případě dluhů. Zákon říká kdo, byť z vědomé nedbalosti (věděl co se může stát, ale spoléhal, že se nic nestane) si přivodí předlužení tím, že činí vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrům, bude potrestán …  Pokud někdo není schopen rozeznat dosah svého jednání, potom nemůže mít způsobilost k právním úkonům a tedy ani volební právo. V opačném případě většina z 909 tisíc dlužníků, na jejichž majetek se vede exekuce, měla být souzena za trestný čin předlužení, a ale jak již bylo řečeno, jde přece o 10,82 procent voličů.   

Za součást „reformy“ exekucí se vydává návrh na teritorialitu exekutorů ve smyslu přidělování případů od určeného soudu, pěkně popořadě. Přízemní ekonomické zájmy na územní kartelizaci jsou zahaleny do krásných slov. Kromě toho, všechny „lidulibé“ záměry teritoriality jsou již dávno splněny jinými a jednoduššími způsoby. Zavedení teritoriality znamená změnu paradigmatu se všemi důsledky. Exekutoři přestanou být podnikateli. Začnou například požadovat zálohy na své služby a náklady na exekuce ukončované pro nemajetnost ponesou místo nich věřitelé. Situace by se vrátila před rok 2001 a exekutoři by se začali chovat jako v té době vymáhací soudy, tedy liknavě, arogantně, alibisticky. Jak plyne z ekonomické teorie i praxe, jde o normální způsob chování každé byrokratické struktury.  Zastánci teritoriality tvrdí, že exekutory donutí k práci dohledové orgány. Podle již zmíněné analýzy ministerstva spravedlnosti, „Za první pololetí roku 2014 bylo u Nejvyššího správního soudu zahájeno 5 kárných řízení na základě žaloby podané ministrem spravedlnosti a bylo uloženo 27 písemných výtek“. Jinak řečeno. U 158 exekučních úřadů bylo za první pololetí 2014 zahájeno 5 kárných řízení, že exekutor „něco udělal“. Dovede si někdo představit, s jakou úspěšností se setkají návrhy na kárné potrestání za to, že exekutor „nic neudělal“?

Řešením situace není ani oddlužení v režimu insolvenčního zákona, kdy dlužník do 5 let musí uhradit minimálně 30 procent pohledávek. Vůči věřitelům se jedná o částečné vyvlastnění bez náhrady. Ti ztrácí 70 procent pohledávky plus úroky za období splátek (přihlášené pohledávky se již dále neúročí). Bude jenom logické, že institut oddlužení se pokusí některý nespokojený věřitel napadnout podnětem k Ústavnímu soudu. Výsledek tohoto spoléhání na záchranu od politiků popisuje článek (http://ekonomika.idnes.cz/cesi-zneuzivaji-osobni-bankroty-dot-/ekonomika.aspx?c=A150430_154613_ekonomika_rny)

Proces exekucí potřebuje více precizovat a zprůhlednit. Například dálkovým přístupem do exekučních spisů, povinným zveřejňováním dražeb pod sankcí jejich neplatnosti (uveřejňování exekuční dražby na http://www.portaldrazeb.cz/ se děje na základě dobrovolnosti), zrovnoprávnění malých věřitelů s velkými (stejný servis), možností za určitých podmínek dražit nemovitost i dalším exekutorům v pořadí (není přece možné, aby zpeněžení pro ostatní věřitele blokoval exekutor „první v pořadí“ 10 let jenom proto, že se jeho oprávněný spokojí s nějakými minimálními platbami), snadnou a bezplatnou změnou exekutorů při jejich nečinnosti, odstranění možnosti hatit exekuční dražbu opakovaným podáváním insolvenčních návrhů..

Energie vynakládaná na změkčování exekucí by se měla věnovat prevenci před vznikem dluhů. Zavedením výuky finanční gramotnosti na školách, restrikcí reklamy na úvěry a půjčky (stejně jako jsou na cigaretových krabičkách varování a v některých zemích obrázky rakovinou prolezlých plic, tak by tato podle mě neetická reklama měly být čistě informativní, prostá rozzářených úsměvů reklamních dlužníků). Hlavně, ve společnosti musí vzniknout klima, že dluhy jsou špatné. Je ale otázkou, zda to může říkat nějaký politik, když stát již není schopen zaplatit dluhy a v podstatě je v bankrotu (http://vilembarak.blog.idnes.cz/c/457099/cekejme-krach-soucasny-statni-dluh-nejde-splatit.html).

Hlady nikdo v Česku neumírá, ledvinu si nikdo na úvěr nepořizuje a na všechny krámy a zbytečnosti (snad s výjimkou hypotéky na přiměřené bydlení) si napřed musíme vydělat, a ne si je kupovat na dluh.  

(článek vyšel 4.5.2015 v Lidových novinách)

(Další články autora na téma exekucí vyšly v MF Dnes a Lidových novinách

http://virtually.cz/journal/?q=nechci-mit-soudem-prideleneho-exekutora-lempla

http://virtually.cz/journal/?q=node/5112

http://virtually.cz/journal/?q=node/4916).