Půjčky a úvěry, mýty a pověry

Nejdůležitější je zamezit vzniku půjček, dluh se musí stát opět sprostým slovem a společensky nepřijatelným stavem. Nástroje jsou od výuky k finanční gramotnosti, střídmosti až po omezení úvěrových možností bank.

1) Zajímá mne, zda u nás lze dělat něco legislativně, nebo jinak s předstíranou nemajetností člověka, který neplatí dluhy? Nebo s případem, kdy si někdo bere dluhy na firmu a pak ji zruší a nebo ta firma skončí v insolvenci. Lze to nějak řešit?

Existuje několik způsobů jak předstírání nemajetnosti znepříjemnit. Pokud chci zpětně, odporovatelnost právním úkonům dle NOZ – nového občanského zákoníku (převody majetku, když existují dluhy) nebo insolvenčního zákona - dále jen IZ - (zkracování podstaty) případně požadovat náhradu škody po statutárních orgánech, když je firma v úpadku a nebyla do ní navržena a dál "zkracuje" majetek věřitele.

Jenže jsou to všechno teoretické možnosti. Ztratí se účetnictví firmy, pohledávky se u věřitele promlčí (většinou ti nejsou vůbec akční...) a dokazujte něco, když druhá strany má plno času na zametání stop.

U firem nastala zásadní změna (paradigmatu) v roce 2008, kdy  IZ byl připraven s předpokladem, že dlužníci budou chtít sami projít insolvenčním řízením. Ne to jsem se nezbláznil, jde to nalézt v dobových výrocích, důvodové zprávě, padalo to na školeních, v médiích. Byla zrušena trestnost nenavrhnutí do konkursu, resp. insolvence (§ 126), a to pod dojmem tak vzývaného oživování firem atd.
V podstatě není generální klauzule zakazující jak podnikání (FO) tak účast v dalších statutárních orgánech, protože dle § 153 odst. 1 NOZ jde oznámit (vlastně většinou sám sobě) a tím zákaz výkonu funkce obejít. Myslím, že by měla být 3 letá lhůta zákazu podnikání i účasti bez možnosti se z ní vyvléknout.

K propíchnutí závoje společnosti jsem našel toto. Samozřejmě by to bylo dobré, ale máme jiný systém, ale dokázal bych si v rámci určitého režimu odporovatelnosti představit, že pokud se dlužník k majetku chová jako ke svému, musí dokazovat, že není jeho. Jenže různé výpůjčky atd. (ani Porsche ve kterém jel Janoušek nebylo jeho).

2) Existuje podle Vás také nějaká obrana proti tomu, když na sebe podá dlužník těsně před dražbou nemovitostí insolvenční návrh, záměrně s chybami. A pak ten návrh kvůli těmto chybám neprojde, nebo ho stáhne?

V podstatě neexistuje, je to podle mě ukázkové zneužití práva, které dávno mělo napravit MSp návrhem novelizace IZ. Pochybuji, že by šlo uspět u policie s trestním oznámením ve smyslu pletichy v insolvenčním řízení. Jenže ministr spravedlnosti Robert Pelikán asi považuje za důležitější zveřejnit fotografie soudců a jejich životopis. Jde o dilema, zda ucpávat díry v Titaniku nebo ladit housle hudebníkům vyhrávajícím na horní palubě.

3) V minulosti jste mne upozorňoval na různé (další) nešvary dlužníků. Co lze naopak vytknout exekutorům? Zajímá mne něco, o čem se příliš nepíše, pokud to existuje.

Velice variabilní a obtížně kontrolované jsou náklady exekučního řízení, které jdou "nahonit". Je to možná jenom můj dojem, ale v identických případech různí exekutoři určují různé náklady. Protože jejich vyčíslení není přehledné jako paragon ze sámošky, jde tam schovat různé postupy.

4) Sice to zřejmě neprojde, zajímá mne nicméně, jaký je Váš názor na často diskutovanou teritoriální příslušnost exekutorů?

Teritorialita je již modla bez obsahu, nic nemění k lepšímu a prosazuje se jen proto (10 % voličů má exekuce, což je velice lákavé pro populisty všech barev), aby se něco jakoby změnilo (kromě skutečné motivace pár exekutorů, kteří si takto chtějí přihrát případy). Podle analýzy ministerstva spravedlnosti ze srpna 2014, se úspěšnost vynucování pravomocných rozhodnutí pohybovala před nástupem soudních exekutorů (rok 2001) kolem 3 procent. Hrozilo, že čím dál více věřitelů začne získávat své pohledávky nezákonnou cestou. Pracoval jsem v té době v bance a dobře si vzpomínám na bezmoc věřitelů. Když se soudu navrhl výkon rozhodnutí na určitý typ majetku dlužníka, ten se obratem zeptal, kde ho má jako najít. Nebo si pamatuji radu od soudu, „ptejte se na jaře“. V současnosti se úspěšnost exekučního řízení pohybuje kolem 60 procent, u čistě peněžního plnění dosahuje 30 až 40 procent. Zde mějme na paměti, že 350 tisíc dlužníků má 3 a více exekucí a za poslední rok a půl se jejich počet zvýšil o polovinu. Institut soudních exekutorů byl zaveden ve snaze o  vstřícnost, efektivnost, rychlost výkonu rozhodnutí, což mělo nahradit tehdejší pomalost, aroganci, alibismus. Tento cíl byl splněn.

Za součást „reformy“ exekucí se vydává návrh na teritorialitu exekutorů ve smyslu přidělování případů od určeného soudu, a to pěkně popořadě. Přízemní ekonomické zájmy na územní kartelizaci jsou zahaleny do krásných slov. Kromě toho, všechny „lidulibé“ záměry teritoriality jsou již dávno splněny jinými a jednoduššími způsoby. Zavedení teritoriality by však znamenalo změnu paradigmatu se všemi důsledky. Exekutoři přestanou být podnikateli a začnou například požadovat zálohy na své služby a náklady na exekuce ukončované pro nemajetnost ponesou místo nich věřitelé. Peněžní exekuce jsou ze 60 % neúspěšné a jejich náklady v souladu s nálezem Ústavního soudu nesou v současnosti exekutoři jako součást podnikatelského rizika. Což by s teritorialitou padlo.

Situace by se vrátila před rok 2001 a exekutoři by se začali chovat jako v té době vymáhací soudy, tedy liknavě, arogantně, alibisticky (takto se vyjadřuje ministerstvo spravedlnosti). Jak plyne z ekonomické teorie i praxe, jde o normální způsob chování každé byrokratické struktury.  Zastánci teritoriality tvrdí, že exekutory donutí k práci dohledové orgány. Podle již zmíněné analýzy ministerstva spravedlnosti, „Za první pololetí roku 2014 bylo u Nejvyššího správního soudu zahájeno 5 kárných řízení na základě žaloby podané ministrem spravedlnosti a bylo uloženo 27 písemných výtek“. Jinak řečeno. U 158 exekučních úřadů bylo za první pololetí 2014 zahájeno 5 kárných řízení, že exekutor „něco udělal“. Dovede si někdo představit, s jakou úspěšností se setkají návrhy na kárné potrestání za to, že exekutor „nic neudělal, ničeho neučinil“? Kvalita exekučních úřadů se liší a já nechci mít přiděleného exekutora lempla.

Jsem zásadně proti teritorialitě exekutorů. Část exekutorů prostě pociťuje nedostatečný přísun případů a uvnitř své stavovské komory prosazuje zavedení tzv. teritoriality. Jedná se o vznešený název pro územní kartelizaci a dosažení jistoty příjmů bez ohledu na kvalitu práce exekutorského úřadu. Věřitelé v současnosti vybírají exekuční úřad podle rychlosti zahájení exekuce, provedení tzv. součinností (tedy obstavení bankovních účtů, mzdy, důchodů, nemovitostí). Dalšími vyhledávanými službami jsou dálkový elektronický přístup do exekučního spisu, používání značek věřitele při vzájemné komunikaci, poskytování informací (zda byla zajištěna nemovitost, v jaké hodnotě, kolikátý je oprávněný v pořadí při uspokojování, zda byl dlužník zastižen v místě bydliště). Zájmem zákonodárců by mělo být zvýšení práv všech, a to i drobných věřitelů vůči exekutorům, ať již se jedná o dálkový přístup k informacím až po možnost jednoduché a bezplatné výměny neschopného exekutora. Když jde vyměnit telefonního operátora, proč ne exekutora.

Mělo by dojít ke změně (spoluúčast) odpovědnosti exekutorů za nesprávný úřední postup.

Tohle všechno by ztrátou možnosti vybrat si svého exekutora padlo a ti by se začali chovat jako soudy. Zkuste požádat soud, aby rozhodoval rychle, poskytoval vám statistické údaje, na zásilky uváděl vaše vlastní spisové značky nebo automaticky (bez žádosti) zasílal rozsudky s vyznačenou doložkou právní moci. Dnes musíte sledovat nabytí právní moci, vytvořit výzvu, zaslat ji, na soudě ji přijmou, zúřadují a rozsudek pošlou zpět, proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě?. Nedočkali byste se (až na výjimky) ničeho, ani výsměchu. Věřitelé nemají možnost pružně měnit soudy podle jejich schopnosti a nemám na mysli tzv. prorogaci (smluvní určení rozhodovacího soudu). Dokonce byly skoro potlačeny rozhodčí soudy, jako jediná alternativa k státním soudům. Jednotlivé soudy nedostávají více peněz podle počtu vyřízených případů, což je škoda, protože u některých soudů jde dosáhnout rozhodnutí za 60 dnů, u jiných rok není žádná míra. Jsem si jist, že 90 procent rychlosti vyřizování věcí na soudech je dáno odlišnou kvalitou organizace práce a nikoliv stále dokola opakovaným nedostatkem personálu.

Čeho ale chtějí zastánci teritoriality exekutorů docílit? Kromě pozvednutí vznešenosti úřadu z „podnikatelského bahna“ na „státně byrokratickou úroveň“. Vzletnými slovy se ale cechy zaklínají snad již od 13. století a tímto se snaží ospravedlnit svoji existenci. Telefonní a poštovní tarif je stejný po celém území Česka. Údajné náklady na zabavení movitých věcí (vybavení bytu, osobní věci) dlužníkovi na druhém konci státu, je umělý problém. Tzv. mobiliární exekuce dělá jenom několik exekutorských úřadů, zaráz (ten samý den, ten samý výjezd) se provádí u několika povinných zaráz a jde omezit zákonem náklady na výkon vzdálené exekuce (což již platí). Jiné racionální odůvodnění teritoriality neexistuje, všechno ostatní jsou výmysly a lží..

Zavedením teritoriality se změní rapidně výkon funce exekutorů. Přestanou být podnikateli a náklady neúspěšné exkuce ponesou věřitelé, tím padne nález Ústavního soudu, který rozhodl, že náklady nese exekutor (počet se zvětšuje). Za další, exekutoři okamžitě budou automaticky požadovat zálohu. Tyto důvody vedou banky k odporu proti teritorialitě.

Vilém Barák

konzultant řízení právních služeb

(části textu byla použita v reportáži Dluhy po splatnosti mají statisíce Čechů. Řešení lze nalézt i pro zdánlivě beznadějné případy, Hospodářské noviny 6. února 2016, str. 19, František Mašek)