Vilém Barák

Centrální bankéři, proč „musí být inflace“?

16. 05. 2016 15:57:27
Místo aby Česká národní banka usilovala v zájmu občanů alespoň o zachování hodnoty peněz, dala si „závazek“ ničit je tempem minimálně 2 procenta za rok. A nikdo si kupodivu neťuká na čelo a nevolá doktora. Chocholouška.

Česká národní banka v listopadu 2013 zahájila intervenci k oslabení koruny vůči euru s cílem vyprovokovat inflaci (zvýšení cen) a zabránit deflaci (poklesu cen). Znehodnocení peněz mělo občany vystrašit a donutit k větším útratám, které by zrychlily růst hrubého domácího produktu (HDP). Ve stíhání Západu jsme se tímto krokem vrátili o několik let zpět a upevnila se hospodářská struktura levných montoven, jejichž úspěch je založen, v důsledku kursových machinací, na levné pracovní síle. Dosud si tento experiment vyžádal „natištění“ 1500 miliard korun (oficiální údaje k 31.12.2016 900 mld. Kč, odhad za 1-2/2017 dalších 600 mld. Kč).

Místo aby Česká národní banka usilovala v zájmu občanů alespoň o zachování hodnoty peněz, dává si „závazek“ ničit je tempem minimálně 2 procenta za rok. A nikdo si kupodivu neťuká na čelo, nevolá doktora. Chocholouška. Jak zpívá Lenka Filipová v písničce "Jenom blázni se radujou, když loďka se naklání, jenom blázni se radujou, že voda jim stoupá". Tato slova mě napadají pokaždé, když čtu názory všelijakých "hlavních ekonomů, analytiků, ekonomických komentátorů....", kteří se úplně tetelí nad sebemenším náznakem inflace, vítají například růst cen ropy, prostě dávají rovnítko mezi inflací a prosperitou. V jejich myšlenkovém světě, čím vyšší bude růst cen, tím se asi všichni budeme mít lépe. Ohledně výkladu inflace a deflace mi centrální banky připomínají lékaře, kteří si říkají: "Když už jsme zabili svým špatným léčebným postupem tolik pacientů, teď přece nemůžeme přiznat, že to byl nesmysl a mýlili jsme se. A tak dál budeme chodit přímo z pitevny bez umytí rukou na porodní sál". Pavel Kohout v níže uvedeném článku přirovnal omyl ohledně deflace/inflace k bludu o prospěšnosti frontální lobotomie. Osobně mi to připomíná spor o původ horečky omladnic (zde je pro ilustraci odkaz).

Deflační peníze jsou jediné dobré peníze. Názor, že deflace je pro ekonomiku škodlivá (myšleno pro nějakou vyšší entitu) ze subjektivního hlediska jednotlivce nehraje žádnou roli. Myslím tím z pohledu skutečně demonstrovaných preferencí, nikoliv verbálně zastávaných názorů (nikoliv salónních keců). Osobní zájem je ten, abych si za své peníze koupil více (nikoliv méně). Starost o osud celé ekonomiky je v porovnání s zájmem jednotlivce o sebe samotného, je zcela nesouměřitelný. Opak znamená, že individuální zájmy se mají podřídit prospěchu nějakého imaginárního „celku“. Argumentace, že pokud na tom bude ekonomika hůře, budou na tom hůře i jednotlivci nehraje při rozhodování konkrétního jednotlivce vůbec žádnou roli. Jeho pohled na věc je "možná že ano, možná že ne, možná právě já na všechny vyzraji". Proto ti, kteří o problému skutečně přemýšlí a centrální bankéři mají obrovské štěstí, že těchto lidí není mnoho, jejich počínání ani rétoriku nemohou pochopit ani akceptovat.

Stejně tak je nepřiléhavá argumentace legitimující opatření centrální banky, že jejím úkolem je dbát o obecnou cenovou stabilitu, tedy nejen bránit růstu cena, ale bránit i poklesu cen. Opět zde platí, osobní zájem je koupit si za stejné množství peněz více zboží a služeb. Pro lidi je přímo nesnesitelné, že místo zlepšování jejich peněz někdo usiluje o jejich "zkažení".

Veřejnost i media jsou indoktrinována propagandou režimních „ekonomů“ a bez rozmyslu a jakéhokoliv kritického hodnocení pouze opakují jejich mantry. Veřejnosti už nepřipadají bláznivá slova centrálních bankéřů o možném rozhazování peněz mezi lidi „z vrtulníků“, přesněji volném rozdávání. Ukázka mudrování na téma prospěšnosti inflace se nachází v diskusi pod tímto článkem. Zřejmě se jedná o reakci na zaslání odkazu na tento článek na ČNB. Uvedená argumentace mi připadá jako rozbor šachové partie až do patnáctého tahu, na kterou ale soupeř nikdy nedostaví, prostě nenastane. Ekonomie má pro tyto stavy pojmenování "jednorožec". Mnoho slov o ničem, tvrzení nepřiléhavé k současné hospodářské situaci, vymýšlení hypotetických problémů, důvodů a důsledků............

Zde je můj komentář k rozhovoru, které vedly Lidové noviny s americkým profesorem Christoperem Simsem, nositelem Nobelovi ceny za ekonomii, který natvrdo navrhuje znehodnotit peníze inflací, resp. vymazat inflací nashromážděné státními deficity (zde). Pro tyhle socialisty, ať sedí na vysoké škole jako pan Sims nebo v bankovní radě České národní banky, je jedinec naprosto nerozeznatelnou veličinou, hmyzem pod podrážkami jeho naleštěných bot. Měnové manipulace centrálních bank však nikdy nevedou k prosperitě. Tyto plány vždy to končí inflací nebo hyperinflací a ožebračením občanů.

V souvislosti s perverzními touhami po zdražování si položme otázku, zda opravdu žijeme v prostředí nulové inflace? Ceny nemovitostí rostou, ale tzv. inflaci jakoby neovlivňují, protože nejsou zahrnuty ve statistickém indexu. To co není ve statistice asi neexistuje. Kvalita výrobků se snižuje jako za válečného stavu, podíl levných náhražek roste, životnost zboží klesá těsně k hranici záručních lhůt. Stále více problémů nejsme schopni řešit přímo, protože před námi nestojí reálný člověk reálné firma, ale pouze anonymní call centra, internetové formuláře (po jejichž odeslání nemáte nic v ruce) a telefonní linky, kde vás sice varují, že všechny hovory jsou v zájmu zkvalitnění služeb nahrávány (je dobré operátorovi také oznámit, že hovor nahráváte), ale v případě reklamace se dozvíte, že právě váš hovor zaznamenán nebyl. Přijdete do hyper, super multiplexu a není zde šatna. Své hubertusy musíte mít celé promítání položené na kolenou nebo je hodit na zem. Banka vám vnucuje platební kartu, a to embosovanou (lze platit tzv. "žehlením", kdy se na propisovací papír obtiskne reliéf čísel) a bezkontaktní. Odmítnout není možné, resp. za vydání pouze kontaktní karty chce 500 korun za rok. Za snahu ochránit své peníze máte platit něco navíc.

Shrnuto, není daleko doba, kdy "vyřešíme" jen to co nám firemní protistrana dovolí, budeme jíst namleté otruby, kopřivy a lebedu pojmenované gothaj nebo vysočina, v restauracích budeme jít z platových tácků. Ale Český statistický úřad v nové čtvrtletní zprávě zaznamená další snížení spotřebitelských cen. Zde o bídě dnešní režimní ekonomie a zmatení pojmů inflace, deflace a problematičnosti určování změny cen.

Tvrdit, že deflace způsobuje pokles hospodářství a inflace jeho růst, to může prohlašovat jenom ekonomický šarlatán. V roce 1900 dosáhl index spotřebitelských cen ve Velké Británii 63 procent úrovně roku 1800 a přitom v období let 1860–1913 se její hrubý domácí produkt zvýšil o 204 procent. A příklad z třeskuté současnosti Česka. V roce 2015 vzrostl v prostředí v podstatě nulové změny cen (tzv. inflace) český HDP o 4,3 procenta. Proč tedy „musí být inflace“? Podle mě se jedná o opakování módní mantry, kterou centrální bankéři pochytili na školení "Jak předstírat, že jsem ekonom" pořádané agenturou Lojza & Tonda z Dolní Lhoty. Zde je odkaz na článek Pavla Kohouta, Strach s deflace a lobotomie, Hospodářské noviny 14.10.2016. Nebezpečnost hrátek s našimi penězi vyplývá i s nesouměřitelnost inflace a deflace. Zatímco se deflace může pohybovat v jednotkách procent, inflace, resp. hyperinflace žádné meze v podstatě nemá. Byly doby, kdy si lidé museli chodit pro výplatu s nůšemi na stohy bankovek a není vyloučeno, že přijde doba, že než obejdete regály supermarketu, u pokladen bude všechno stát dvakrát tolik (a zavedou se elektronické cenovky, kde se čísla budou měnit před očima). Ještě jedna věc centrální banky usvědčuje z omylu a intuitivního (nevědeckého) chování. Jestliže jejich grálem má být dvouprocentní inflační cílení, tak se sluší podotknout, že v ekonomice nepanují stále stejné podmínky a dochází ke změnám. To, že se „míří“ stále ke 2 procentní inflaci potvrzuje, že jde o arbitrárně (jen tak od pasu) určenou veličinu a z toho dále plyne, že celé „učení“ centrální bank stojí na písku.

Vysvětlení lze hledat v marnivosti intelektuálů, kteří se snaží bez "ztráty tváře" vymanit z důsledků svých vlastních chybných rozhodnutí. Pokud by se rozpoutáním inflace podařilo centrální bance stlačit kurs až k 29-30 korun za euro, mohla by dosud nashromážděná eura prodat se ziskem. Nikoliv se ztrátou, jak tomu napovídá současná situace. Nastalo by ono toužebné „hladké přistání“, samochvála vlastní geniality ...... Co špatně začne, to zpravidla špatně končí. Jinak než dalším poškozením českého hospodářství se z režimu kursových deformací vyvázat nelze. Miroslav Singer možná obdrží další cenu Evropský centrální bankéř roku, ale deset milionů občanů Česka žije a bude žít hůře než by odpovídalo reálné kondici hospodářství.

Jak pravil britský politik lord Acton, moc korumpuje, absolutní moc korumpuje absolutně. Udržitelnost demokracie a svobody je založena na klopotně hledané ústavní rovnováze moci zákonodárné, výkonné a soudní. Centrální banka však stojí úplně mimo systém vah a protivah, disponuje absolutní mocí nad našimi penězi a nese nulovou odpovědnost. Přitom peníze a s nimi spojený konzum, ať chceme nebo ne, představují srdce naší civilizace, jsou vším, jde za ně koupit štěstí i strach, nahradily ideje, víru, čest a rodinné vazby, prostřednictvím peněz uplatňuje svoji moc stát. Ostatně není právě tohle ten pravý důvod, proč manipulace s penězi nemají žádná pravidla?

Nejde o to, že zásahy centrální banky by měl schvalovat parlament. To co provádí centrální banka (ale i vláda, a zde mám na mysli trvale neudržitelné zadlužováním - o nesplatitelnosti veřejného dluhu zde), nesmí mít možnost dělat naprosto nikdo. Stejně jako je nepřípustné trestat smrtí nebo zbavit někoho občanství. Ano, vyžadovalo by to opustit současný model dluhoekonomiky, plně zestátněných, nekrytých peněz, jejichž množství nemá žádné omezení. Před rokem 1989 bylo ale pro komunisty také nemyslitelné, aby hospodářství fungovalo bez Státní plánovací komise a Federálního cenového úřadu. A si vůdci Severní Koreje si dnes nedovedou představit, jak bez centrálního řízení stanovit v obchodech cenu tuřínu a kořínků.

Opravdu necítíme, že je něco špatně, když by současný ekonomický systém nepřežil::

  • snížení osobní spotřeby,
  • výběr peněz (vkladů) z bank,
  • splacení dluhů.

Diskutovat můžeme pouze o tom, kde se nachází hranice jeho smrti. Zda se u spotřeby jedná o 5 rohlíků a 1 litr mléka denně, o 10 procent u výběru hotovosti, o 30 procent v případě vrácení dluhů. Neschopnost dluhoekonomiky přežít jakýkoliv z těchto dějů je ale holým faktem.

Současné peníze jsou kryty pouze vírou v nadlidské schopnosti sedmi členů bankovní rady, v jejich vševědoucnost a mravní čistotu. Je to ale správné? Tvrdím jednoznačně, že není. Společenské systémy musí být konstruovány s předpokladem těch nejhorších vlastnosti lidí, kteří je řídí, nikoliv těch nejlepších. Ani absolutní morální bezúhonnost nikoho neochrání před omylem. Informace o měnové intervenci má například cenu znalosti výherních čísel loterie před vlastním losováním. Centrální bankéři selhali v minulosti již mnohokrát. Přeměnili peníze v bezcennou sběratelskou kuriozitu ve Výmarském Německu, Maďarku, Zimbabwe, Jugoslávii......Bankovní dohled ČNB se spolupodílel na bankovní krizi v letech 1996-2000, která české daňové poplatníky přišla na 500 miliard korun.

Počínání centrální banky připomíná hru trestně neodpovědných dětí s ovládacími prvky atomového reaktoru. Nevědí co se uvnitř děje, mačkají knoflíky, tváří se ukrutně důležitě, používají pseudoodborný jazyk podobný jazyku alchymistů. Až se rozjede hyperinflace nebo další finanční krize, jenom budou čučet a blekotat nesmysly jako "my nevěděli, mysleli jsme, překvapilo nás.....". Spíše, přesněji úplně určitě o nich vůbec neuslyšíme ve smyslu morální a již vůbec ne trestně-právní odpovědnosti. Nebo si snad někdo myslí, že zazvoní u dveří Miroslava Singra a řekne: „Mám 20.000 korun, na které jsem nedávno dřel celý měsíc a teď si za to koupím nanejvýš nádrž benzínu. Jak mě vy osobně odškodníte?“. Snad si každý dovede představit absurditu podobné situace.

Technické, ale i hospodářské katastrofy byly vždy způsobeny lidskou domýšlivostí. Krizi roku 2008 způsobil fakt, že do tzv. cenných papírů byly "nacpány" hypotéky, o jejichž kvalitě nikdo nic nevěděl, ale všichni je jako stádo kupovali (koupili to do portfolia xyz, nakoupíme to také, přece nemohu přiznat, že vůbec nerozumím, co to je a jak se to bude chovat). Když generální ředitel jedné z největších pojišťoven světa v rozhovoru pro Hospodářské noviny řekl, že hlavní poučení z krize představuje "nekupovat čemu nerozumím", je to obrovské memento. Jeho firma určitě zaměstnávala odborníky v dobře padnoucích oblecích, kteří byli strašně chytří a.......a firmu zachraňovala vláda Spojených státu (měla ale zkrachovat, pozn. autora).

Dnes máme podobnou kauzu se zajištěním rizik u emise státních dluhopisů v eurech pomocí složitých derivátových obchodů. Státní úředníci si hráli s bankovním sektorem na experty a ti je obrali (přesněji nás, daňové poplatníky) jako malé děti. Deutche Bank stojí nad propastí, má v derivátech otevřené pozice v hodnotě 42 bilionů eur a nikdo neví, jak to ocenit z hlediska výnos/ztráta.

Nikdo nesmí mít nad penězi takovou moc, jako mají v současnosti centrální banky. Změna myšlenkového konceptu, na kterém stojí existence a fungování těchto finančně plánovacích úřadů, patří mezi nejvýznamnější intelektuální výzvy 21. století.

Ostatně soudím, že žádná inflace být nemusí.

Vilém Barák

Autor: Vilém Barák | karma: 46.59 | přečteno: 9483 ×
Poslední články autora