Dobrovolnický program Sar-El pomoci izraelské armádě využívají lidé s celého světa a zpravidla se všichni rok co rok vrací. Umožňuje poznat zemi opravdu zevnitř a hlavně pomoci dobré věci.
Na konci roku 2015 jsem v časopise Respekt četl článek o možnosti služby v izraelské armádě (IDF) v rámci dobrovolnického programu Sar-El (bližší informace ohledně věkového nebo zdravotního omezení na www.sar-el.org). Podmínkou účasti je kladné vyjádření lékaře, písemný souhlas s pravidly pobytu, úspěšné absolvování pohovoru a složení poplatku 50 USD (při prvním pobytu). Letenku si každý hradí sám. Dobrovolníci pomáhají hlavně na armádních logistických základnách, předem ale neznají své umístění. Programu Sar-El využívají lidé s celého světa a zpravidla se všichni rok co rok vrací. V lednu jsem tedy odletěl na 3 týdny pomáhat Izraeli.
Po příjezdu obdržíte uniformu s modrými výložkami a dostáváte stejnou stravu i ubytování jako vojáci a vojačky v izraelské armádě.
Mezi nejpůsobivější zážitky patří společný nástup s vojáky a vojandami IDF spojený se vztyčováním vlajky. Sama přítomnost cizince na armádní základně představuje zvláště pro frekventanty socialistického vojska něco nepochopitelného. Kdo nezažil, těžko uvěří.
Naše práce spočívala v třídění, opravách a balení montážního nářadí. Podobná pomoc umožňuje armádním zálohám věnovat se více odbornému výcviku. V Izraeli je také běžné, že i důchodci chodí jednou, dvakrát týdně vypomáhat na základny. Popovídají si, smysluplně tráví volný čas, odpoledne společně s vojáky poobědvají.
Na rozdíl od našeho pracovního týdne je v Izraeli svátečním dnem sobota, přesněji doba mezi páteční a sobotním západem slunce, kdy se slaví šabat. V čtvrtek ráno, nejpozději po obědě, dobrovolníci odjíždí autobusem do Tel-Avivu. K ubytování si můžete zvolit běžný hotel (za své) nebo armádní hostel nacházející se v městské části Jaffa. Zde je nocleh a strava zdarma, ale na druhou stranu platí „žádný alkohol“ (stejně jako na všech základnách), příchod do 24:00 a v sobotu po západu slunce zažijete pravé vojenské rajóny. Ubytovaní (ženy a muži, každý na svém patře) totiž musí sami uklidit celý hostel, chodby, ložnice, sprchy i záchody. Není to moc těžké, jde o práci asi na 2 hodiny. Když člověk šůruje záchody s manažerem ze Spojených států a majitelem dopravní firmy z JAR, tak se potom přestane dívat na lidi s předsudky podle toho, z jaké země pochází.
Společný návrat na základnu probíhá v neděli ráno. Ve volných dnech lze bez omezení cestovat po Izraeli. Já jsem jezdil každý víkend autobusem do Starého města v Jeruzalémě a půjčoval si spolu s kolegy auto.
Ohledně rizika pobytu. Ve zpravodajství vidíte, že na místech, kterými jste včera procházeli, dnes leží zastřelený útočník. Když ale jedete po D 1, také na každém kilometru někdo umřel a nebo umře. Je třeba mít důvěru ve všechny „kluky a holky“, kteří se starají o bezpečnost. V Izraeli muži slouží v armádě 3 roky, ženy 22 měsíců (při dobrovolném vstupu do bojových jednotek 3 roky). Je pro nás opravdu nezvyklé vidět holku 18 až 20 let, vysokou 150 centimetrů s bojovou výstrojí a s útočnou puškou přes rameno. Nebo v uniformě s růžovou kabelečkou přes rameno. Snad jediné k čemu mám výhrady, je neustálé používání mobilních telefonů, pořád a za každé situace (i při službě na bráně). Zde je článek o zastřelení již ležícího Palestince izraelským vojákem (myslím si, že toto žádná armáda hodna toho slova nemůže připustit; kromě toho zlikvidoval potenciální zdroj informací a ohrozil své kolegy stojící okolo případnou odraženou střelou). Všimněte si, že další vojáci mají každý u ucha mobil a ani při střelbě jej nemíní odložit. Nevím, jak funguje operační bezpečnost, kdy tyto přístroje nejen odvádí pozornost, ale umožňují určovat polohu atd. Zde je odkaz na článek publikovaný 12.1.2017, kdy si izraelští vojáci na základě dojmu, že komunikují s nějakou "štabajznou", nainstalovali do matlače škodlivý program od fousatých teroristů z Hamásu, umožňující zjišťovat jejich polohu (něco podobného udělali Rusi Ukrajincům).
Myslím si, že odpovědnost za druhé, schopnost a ochota použít smrtící sílu dává pohledu na svět i celému životu úplně jiný rozměr. Nedoporučuji ale příslušníky IDF fotografovat zblízka, i když by to bylo velice zajímavé, a to z bezpečnostních důvodů. Nechtějí z pochopitelných důvodů vystavovat své obličeje.
I tváře pilotů na velkoplošných panelech v leteckém muzeu byly rozmazány. Zde je mimochodem část expozice věnována pomoci Československa v roce 1948. Když připomínám vývoj celého konfliktu, zde je něco k jeho počátku a způsobu jeho udržování.
Důležité je cítit vzdor, hrdost, odhodlání při jakémkoliv ohrožení. Zde bychom si měli všichni v Evropě vzít od Izraelců příklad.
Objekt byl ponechán v původním stavu jako memento. V jeho sousedství vznikl venkovní taneční parket, kde Izraelci tančí na dohled tomuto torzu a navzdory teroristům.
V Belgii na letišti se odpálí terorista bombou za pár set eur, ale následkem hysterické reakce veřejnosti a politiků vznikají škody v desítkách milionů eur. Izraelci reagují jinak, nenechají se zastrašit. Jezdí veřejnou dopravou, chodí na diskotéky, sedí v kavárnách, tlačí se ve frontách na tržištích, prostě normálně žijí.
Když z pásma Gazy přilétali do Izraele „hand made“ rakety, tak dobrovolníci programu Sar-El zůstali na základnách (jsou zde jednoduchá a účinné kryty) a nikam se nepřesouvali.
Mohli tak sledovat na vlastní oči odpaly antiraket systému Iron Dome. Filozofie je, jste jako my, vnímejte to jako my, žijte jako my. Přes izraelský důraz na bezpečnost jsem nezahlédl něco tak směšného jako v Česku bylo veřejné promenádování společných hlídek policie a armády. Nepotřebují takto předstírat činnost.
Zde stojí za připomenutí, že v Česku se odehrál čin, který měl všechny znaky teroristického činu. Jednalo se o známý útok v Uherském Brodě a reakce bezpečnostních složek ukázala, jak by to vypadalo při skutečném teroristickém útoku. Chaos, zmar, velení si přisvojoval každý "kdo měl do zadku díru", desítky minut pročekaných, kdy pachatel(é) mohou své oběti v klidu "dorážet" střelbou zblízka, člověk schovaný desítky minut v objektu bez jakékoliv pomoci, i když o něm bezpečnostní složky věděly. Nejhorší je, že toto fatální selhání policie, po které měla následovat demise ministra vnitra Chovance, bylo zapomenuto a veřejnost je masírovaná jeho siláckými řečmi. (zde je k této události článek).
Po útocích v Nice a v Berlíně se mluví o "izraelizaci" ve smyslu života se stálými bezpečnostními opatřeními (i když útok Amriho v Berlíně jde spíše na vrub selhání migračního systému; po násilném činu v Itálii nebyl vyhoštěn ani umístěn do detenční vazby, ale vypuštěn do Schengenského prostoru, v Německu byl sledován a informace nasvědčovaly, že páchá nebo připravuje trestnou činnost a opět nebyl zadržen....). Musím říci, že bezpečnostní opatření nejsou až tak obtěžující. Před autobusovými nádražími a jinými místy, kde se shromažďuje více lidí jsou rámy nebo namátkové prohlídky zavazadel a v davu jde při pozorném sledování zahlédnout nenápadného člověka, který drží v ruce pistoli. Má ji v pohotovosti, aby se nezdržoval nějakým vytahováním. Příslušníci IDF jsou hrdí na právo nosit zbraň a jeho udělení při nástupu je malý svátek. Proto je mají stále u sebe, na ulici, při cestování, prostě pořád.
Jde si na to zvyknout, asi tak, jako si zvyknete, že při přecházení silnice se napřed rozhlédnete doleva a potom doprava. Neměli bychom propadat strachu a panice, která vede napřed k zbabělosti a když už potom nehrozí žádné riziko, k záchvatům hrdinství v podobě lynčů na bezbranných.
Izrael je sekulární stát, kde ale nikdo neskrývá svoji víru a hlavně tradice hrají obrovskou roli. Ve fabrice v odpočinkové místnosti visí místo plakátů sportovců fotografie rabínů a na poličce naleznete modlitební knížky.
Zhruba třetina mužů nosí pokrývku hlavy (jarmulku) na znamení zbožnosti a je běžné vidět v tramvaji lidi, jak se modlí a nikomu to nepřijde divné. U stolu při večeři v našem armádním hostelu na zahájení šabatu, devatenáctiletá holka v uniformě a útočnou puškou přes kolena řekne krátkou modlitbu, láme chleba a dává do soli. Stejná holka tu zbraň ale bez váhání také použije. Podle mě vůbec není důležité, kdo věří v Boha, ale i sekulární Židé dodržují tradice, které považují za základ státu Izrael.
V Česku byl schválen zákon, který má zakázat prodej v prodejnách (nad 2000 m2) o osmi svátcích. Křiku je, jako kdyby někomu hrozila smrt hladem. K tomu lze říci, že v době šabatu (svátečním dnu s významem ustat, odpočinout), se celý Izrael (kromě muslimů) zastaví, neprodává se v obchodech ani na tržištích, nejezdí doprava. Lidé tráví čas spolu a není vidět, že by tím trpěli. I když po pravdě, tento zvyk budí i v Izraeli diskuse.
Program Sar-El mohu jenom doporučit. Poznáte Izrael opravdu zevnitř, pomůžete dobré věci, zlepšíte se v angličtině, díky zdravé, ale i chutné stravě si můžete spravit figuru a zbavíte se hysterie.
