Braňme se dennodenní, 24 hodinové práci

Zaujal mě článek PR mluvčí jedné velké korporace, která jako zvěstovatelka nové doby tvrdila, že  „….být doma, neznamená nepracovat…“ a prý je nutné „….efektivní přepínání mezi soukromím a prací v průběhu dne“. Kdyby dnes Charlie Chaplin měl natočit film Moderní doba, již by nešlo o dělníka připoutaného k pásu, který do úmoru vykonává jeden a týž pohyb i během oběda, kdy jej stroj krmí lžící a kukuřici "frézuje" o zuby. Současnost vystihuje pojem "elektronické otrokářství“, kdy zaměstnanec je k dispozici zaměstnavateli 24 hodin a 7 dnů v týdnu, a to i během nedělního oběda.   

Člověku trvá minimálně 30 minut než soustředí a nabudí do stavu nejvyššího výkonu a toto, při vší vůli, je schopen absolvovat zhruba dvakrát za den. Jsou na to zajímavé studie. Pravda je, třeba Albert Enstein měl schopnost drndat dítě na koleně a přitom řešit své rovnice. Takových lidí není ale moc.

Žádné efektivní přepínání mezi prací a soukromím není reálné. Možná někteří zaměstnanci, třeba hodnotově a životně neukotvení absolventi-frikulíni (free, cool, in) nebo psychopati, pro něž je kariéra a práce vším (ano práce je jedním ze tří pilířů, vedle rodiny a kamarádů, na kterých stojí lidský život, ale není to všechno), přistupují na tuto hru. Potom souhlasí s tím, aby se jim firma „nastěhovala“ domů (home office, práce na "zavolání"), resp. oni se „nastěhují“ do firmy. Zde mám na mysli ony benefity typu pes (křeček, papoušek..) na pracovišti, relaxační a spací místnosti, dítě na pracovišti, dobrovolně-povinný timebuilding (jen proto, že si to někdo vymyslel nebo přečetl v nějaké brožurce, přicházíte o volné dny a máte hrát stupidní hry v podobě předávání balónků svíraného mezi půlkami). Určité skupiny zaměstnanců pod tlakem okolí přestaly rozlišovat, kde končí práce a začíná soukromí. S postupujícím věkem jsou lidé čím dál méně ochotní podstupovat tyto opičky, dbají na etiku (Etika v zaměstnání), prostě nesou ochotní udělat úplně všechno a ještě ke všemu na zapísknutí (zatelefonování). Chtějí mít jasný předěl mezi pracovním a soukromým životem. Jsou zkušení, nebo jinak řečeno cyničtí. Vědí, že jakýkoliv zaměstnanec je postradatelný a ani přehnané důkazy loajality ve finále nikoho nezachrání před "organizačními změnami". Proto kategorie 50+ není u zaměstnavatelů z nejoblíbenějších.     

Pokud má člověk cokoliv řešit, telefonát, odpověď na mail, zpracování, dodáním podkladů, není to jen záležitost času nutného vlastní práci, ale i času na předchozí soustředění a následné tlumení odeznívajícího stresu, návratu do režimu domova. Být připraven, tedy mít pohotovosti, že začnu kdykoliv pracovat během dne (noci?) i ve volné dny, že mi může šéf kdykoliv zavolat, to je samo o sobě stresující. Považuji za znak psychopatie zvednout se od společného rodinného stolování, hry s dětmi……, prostě obětovat soukromý času jen kvůli tomu, že někdo požaduje "!eď hned" s jakousi excelovou tabulku. Pokud neumí předvídat, plánovat a řídit svůj tým, tak na vedoucím místě nemá co pohledávat. (Chytré telefony vedou k blbnutí).

Zaměstnanci by měli k tomuto problému přistupovat ve smyslu zákoníku práce a požadovat úhradu pohotovosti i práce přesčas, nehledě na to, že i rozsah uvedených pracovních režimů je zákonem limitován. Při přípravě poslední novelizace zákoníku práce byla promeškána možnost upravit tuto palčivou bolest dnešní doby.

Ostatně mě zaráží drzost některých firem, které ve svých inzerátech požadují „časovou flexibilitu“. Jakou? Ta je přece dána pravidly, které se jmenují zákoník práce. Otázky typu „jaký čas jste ochotni strávit v zaměstnání?“ považuji za stejně impertinentní jako „jste těhotná?“, „kdy plánujete mít děti?“ a měly by být stejně nepřípustné a postihované.   

Prostě slogany „….být doma, neznamená nepracovat…“ a „….efektivní přepínání mezi soukromím a prací v průběhu dne“ jsou korporátní bláboly. Vedení zmíněné firmy se o genialitě podobných „pravd“ utvrzuje mezi sebou navzájem. Tak jako je tomu v každé lidské skupině, politické straně, sektě….. Současně si bohužel myslí, že jsou na špici pokroku a všichni by měli podobné názory přejímat, obdivovat a žasnout.