Rakousko-Uhersko bylo (i) naše

Příspěvek k diskusi o zdrojích vojenských tradic současné Armády České republiky a špinění vlastní historie. Dějiny Rakouska-Uherska jsou pro současnost asi tak vyhaslé, jako jsou podle Ústavního soudu „vyhaslé“ Benešovy dekrety.

Blížící se výročí 100 let od vzniku Československa představuje příležitost k retrospektivě našich nedávných dějin (Fotografie z krabice ožily). Ostatně, zastánci statu quo vydali varování před nástupem historického „revizionismu“, tak ať nejsou zklamaní. Století je již dostatečně dlouhá doba, abychom kriticky přezkoumali mýty spojené s rokem 1918. (20 mýtů o první republice). Ve své době vznikly z důvodu bezprostřední politické potřeby a ve snaze dodat legitimitu nově ustavenému státu, ale k naší škodě působí dodnes. Vedle politických smyšlenek (de)formují naši představu o Rakousku-Uhersku prvorepublikové filmy jako „Anton Špelec, ostrostřelec“, „Ducháček to zařídí“ a hlavně postava dobrého vojáka Josefa Švejka. Přitom se jedná o stejně „věrný“ popis doby jaký poskytují hollywoodští Tři mušketýři o vládě Ludvíka XIII. Ostatně zde je příspěvek jazykovědce Karla Olivy k otázce údajného Habsburky prosazovaného poněmčování Čechů. Není úplně přesný v tom, že jazyková otázka byla do roku 1848 záležitostí vyšších tříd a většina lidí se starala o to, aby měla co na talíři, ale stejně..

Hlavní proud historické vědy již opustil tezi o jednoznačné vině Německa a Rakousko-Uherska na rozpoutání Velké války. Při studiu historických pramenů je zřetelně vidět, že nikdo, hlavy států, diplomaté, vojáci, v podstatě nechtěl celosvětový konflikt. Nanejvýš Rakousko-Uhersko toužilo po krátké vítězné válce za teroristický útok krytý Srbskem na následníka trůnu, což je i z dnešního pohledu pochopitelné. Stejně jako útok Spojených států na Talibánem ovládaný Afganistán a na Irák Sadáma Husajna po událostech 11. září 2001. Události ale dospěly k celosvětovému střetnutí s děsivou samovolností.

Historické „pravdy“, ve smyslu jediného „správného“ výkladu dějin neexistují. Snaha o jejich uzákonění, třeba v Česku v podobě hesla „Edvard Beneš se zasloužil o stát“ je neskonale hloupé. Existují ovšem objektivně doložitelné historické událostí, jejichž interpretace se liší člověk od člověka a v čase se mohou měnit.   

Cílem tohoto textu není zpochybnit smysl vzniku Československa, adorovat Rakousko-Uhersko nebo hledat senzaci. Ostatně k čemu by bylo popírání statu quo a rozvíjení úvah „co by, kdyby“? Nový pohled na vznik Československé republiky by měl být založen na akceptaci následujícího faktu. Češi, ve smyslu obyvatelé Království českého a Markrabství moravského, tvořili nedílnou součást Rakousko-Uherska. Sloužili v jeho státní správě, armádě, policii, účastnili se politického života v obcích, městech, zemských sněmech i Říšské radě. Rakousko-Uhersko bylo (i) naše a my jsme byli Rakousko-Uhersko. Nastal čas skončit se zkreslujícím dělením na „oni“ a „my“ i s pohádkou o tom, že „roduvěrný“ Čech nemyslel, a hlavně nedělal ve svém životě nic jiného, než že Habsburkům boural říši. Kdo by ti „oni“ měli být, když loajalita se týkala trůnu? Pro Rakousko-Uhersko byl německý nacionalismus usilující o připojení k Německému císařství v principu stejně otravný jako nacionalismus český nebo maďarský.  

V prvé řadě se proviňujeme na svých předcích, sami na sobě i na svých potomcích, když stále dokola opakujeme švejkovsko-legionářský výklad historie, který byl po roce 1918 psán z moci vítězů. Z tohoto důvodu z něj prvoplánově plyne, kdo byl dobrý a kdo zlý. Přes milion dvě stě tisíc českých vojáků bojujících statečně za Rakousko-Uhersko se pouhým „mávnutím křídel dějin“ ocitlo na nesprávné, „zlé“ straně a mělo být zapomenuto. Zatím bylo identifikováno 140.000 padlých Čechů, zemřelých, nezvěstných (Ani po 100 letech od konce války nemají Češi spočítané všechny padlé). Když k tomu musíme připočítat i české Němce (nebo německé Čechy nebo německy mluvící Čechy) tak jde celkem o 236.000 padlých. Není přece možné na jedné straně považovat oblasti s německým osídlením za součást Království českého a na druhé straně od německy mluvících Čechů se distancovat.

A snaha zužovat motivaci vojáků k boji na gladiátorské „zabij nebo budeš zabit“, je nanejvýš hloupá. Dějiny jsou daleko složitější.

Za druhé, prvorepublikové mýty jsou vydávány za zdroj vojenských tradic současné Armáda České republiky. Není ale možné pokaždé měřit různým metrem. Proto s legendou o legionářích nakládejme velice opatrně a hlavně jejich působení rozdělujme na dvě části. V té první se jednalo z jejich strany o s porušení vojenské přísahy a službu v nepřátelské armádě. Skoro každé zběhnutí vede k vyzrazení organizace polních stráží, obranných postavení a dalších vojenských informací, což v bezprostřední návaznosti umožňuje protistraně zabít více „bývalých“ kamarádů. Legionáři postoupili ještě dál, a to k provádění infiltrace (agitace, vyzvědačství) mezi „vlastní“ druhy s cílem rozložit jejich bojeschopnost. A v některých případech se dokonce účastnili bojů na straně Dohody.

Neopájejme se pocitem jedinečnosti. Jednotky zakládané v roce 1914 v Rusku a ve Francii, později známé jako Československé legie, nejsou v dějinách válek ničím zvláštním. Podobná uskupení složená ze zajatců a dezertérů se snaží vytvářet každá strana konfliktu. Jejich pozdější věhlas se odvíjí pouze od toho, zda jsou spojeny s vítězi nebo poraženými. Zřízením legií se státy Dohody pouze snažily využít slabinu mnohonárodnostního charakteru monarchie. Informace o jednotkách sestavených ze zběhů zvyšovaly nedůvěru rakousko-uherského velení k českým vojákům, což zase zákonitě (chtíc, nechtíc), přispívalo k vzájemnému odcizení a narušovalo soudržnost c. k. armády. Účel světí prostředky a ve válce je každý prostředek dobrý.

Nasazení legionářů ve skutečných bojích proti armádám Trojspolku například u Arrasu, Zborova nebo Doss Alto nelze hodnotit jinak než jako účast na lokálních operací výhradně s  propagandistickým významem.

Po 1. světové válce a vzniku Československé republiky byla její armáda rozpolcena na „rakušáky“ a legionáře. Právě pro posledně uvedené bylo důležité budovat legendu o bourání habsburské monarchie. K tomu sloužily zprávy o údajných hromadných dezercích Čechů k nepříteli. Včetně dobové „fake news“ o dobrovolném přechodu celého 28. pluku do ruského zajetí za vyhrávání útvarové kapely. Motivace legionářů byla jak racionální, tak přízemní. Díky tomuto specifickému výkladu dějin spojeném s dehonestací „rakušáků“ získávali rychlejší karierní postup a přístup k nejvyšším velitelským funkcím.

Trestání zajatých legionářů c. k. polními soudy nebyly znakem perzekuce Čechů. Šlo o zcela logickou, a podle dobového práva legitimní reakci státu nacházejícího se ve válečném stavu. Mimochodem, vojenský trestní zákoník Rakouska-Uherska byl po roce 1918 převzat do legislativy Československé republiky. Trest smrti tedy hrozil každému vojákovi čs. armády, který by se stal „legionářem“ v řadách Volkswehru usilujícím o připojení okrajových částí republiky k Německému Rakousku, Poláků při bojích o Těšínsko či Maďarů v průběhu obsazování Slovenska. A někteří vojáci hlásící se k menšinových národností byli skutečně popraveni. Příslušníci mise francouzské armády, která působila v Československu po roce 1918, se stavěli k „tradici“ jednotek složených z dezertérů s pochopitelnou rezervou. Uvedené skutky se již staly a nejdou odestát, ale není důvod, proč bychom na ně měli být hrdí. 

Druhá část vystoupení legionářů, kteří ovládli celou Transibiřskou magistrálu a dokázali se probojovat skrze přesilu bolševiků přes Sibiř až do Vladivostoku, si naopak zaslouží největší obdiv. Tak jak se jej dočkali v své době od veřejnosti i státníků celého světa. Francouzský prezident Raymond Poincaré přirovnal boj legionářů k tažení Řeků přes Malou Asii a Mezopotámii, které zvěčnil Xenofón v díle Anabásis. Obdivem nešetřil ani britský premiér David Lloyd George a činy českých vojáků se staly předmětem nepředstíraného zájmu vlády Spojených států. Anabáze legionářů, to co vykonali, není stále doceněno. Jenom na okraj. Kdyby legionáři opravovali koleje pro své vlaky se stejnou liknavostí, s jakou dnešní stát opravuje nebo po nehodách uvolňuje silnice a dálnice, vraceli by se nikoliv jako neporažení hrdinové, ale pouze z blahovůle bolševiků, jako jejich zajatci. Spíše by většina z nich v Rusku padla.

Dějiny Rakouska-Uherska jsou pro současnost asi tak vyhaslé, jako jsou podle Ústavního soudu „vyhaslé“ Benešovy dekrety na jejichž základě se v rámci restitučních sporů dodnes zkoumá rasový původ dotčených osob, zda byl někdo Němec, Čech nebo Žid a zde. Dějiny představují kolbiště současnosti. Rakousko-Uhersko bylo dosud popisováno pouze prizmatem sporů Čechů a Němců a díky tomu je veřejností vnímáno jako „žalář národů“, nástroj mnohasetletého útlaku, jako kdyby před rokem 1918 bylo všechno špatně a nestala se jediná dobrá věc. Interpretace postavení Čechů v Rakousku-Uhersku jako podrobeného národa ovlivňuje i současnou politiku.

Důkazem jsou spory ohledně obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze i nesouhlas ke zřízení pomníku padlým v I. světové válce v jedné malé vísce na Jižní  Moravě (bližší informace zde). Důvod? Sloup byl prý symbolem habsburské, myšleno německé nadvlády a rekatolizace Království českého, což v jedné z nejateističtější zemi světa představuje dokonalé chucpe. Osud vzniku Mariánského sloupu je ostatně velice pikantní. V roce 1648 na popud exulantů vyhnaných po bitvě na Bílé hoře 1621 přitáhla k Praze vojska protestantského Švédska. Podle všech předpokladů zahraniční protihabsburské opozice je měli "nuceně rekatolizovaní" Češi vítat. Místo toho vznikly sbory dobrovolníků, které hlavní část města ubránily. Jak píše Jan Štětka v článku Pobělohorská normalizace a švédský paradox (HN 8.8.2018), jako kdyby obyvatelé Československa v letech 1944-1945 bránili spolu s říšskou branou mocí v postupu armádám Sovětského svazu a Spojených států. Právě na oslavu úspěšné obrany Prahy (ze strany Čechů) v roce 1652 vznikl Mariánský sloup, kteří stejní Češi v roce 1918 povalili. Nemáme nějak moc složité povahy?  Na Staroměstském náměstí jsou v dlažbě zasazeny kameny naznačující místo, kde sloup stával. Na nich byly nápisy "Zde stával Mariánský sloup". Větší část těchto nápisů někdo, pro mě v nepředstavitelné zlobě a zášti, vysekal, takže dnes jsou špatně čitelné (stav 30.10.2018). 

Co by znamenalo vítězství českého krále Fridricha Falckého v bitvě na Bílé hoře 8.11.1620? Kdo byli "my" v roce 1620? Tehdejší loajalita se odvíjela od příslušnosti k vladaři, od víry, ale ne od příslušnosti k národu, což je hrubě novodobý konstrukt. V české veřejnosti panuje přesvědčení (mýtus), že vítězství na Bílé hoře by bylo pozitivní. Těžko říci. Místo příslušnosti k Habsburkům vládnoucím již v té době vícenárodní říši bychom se stali součástí německy mluvícího království, události by možná kopírovaly vývoj jako u Lužických Srbů a možná by Česko dnes bylo řádnou 17 spolkovou zemí Německa. (Mám na mysli nikoliv pouze ekonomicky, ale i formálně). Ostatně Lužice patřila k Českému království až do roku 1635 (tedy právě so Bílé hory) a následně se stala součástí Saska. Takže  ukázka paralelního vývoje zde existuje.

Ve zmiňované vesničce byl důvod odporu k uctění piety ten, že mrtví prý nebyli příbuzní současných obyvatel, ale předci Němců vyhnaných po roce 1945. Zášť k němectví není spojena pouze s 2. světovou válkou, ale míří daleko do minulosti. A zde jsme již zpět u velké politiky, konkrétně u česko-německých vztahů. Jak bylo patrné například z duelu Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga v průběhu prezidentských voleb v roce 2013, z reakce  veřejnosti na setkání českých politiků s představiteli německých vyhnanců i ze zmíněných „bojů“ o pomníky, nacionalismus byl a je stálou součástí české identity.

Československá republika byla v roce 1918 ustavena z moci a síly vítězů 1. světové války v bájných historicko-nacionalistických hranicích bez ohledu na národnostní složení obyvatelstva. Šlo o stejný nesmysl, jako kdyby Polsko bylo po 1. světové válce obnoveno v hranicích před jeho prvním dělením v roce 1772. Tehdy zahrnovalo území dnešního Běloruska, Litvy, Ukrajiny, Lotyšska, Ruska a jeho obyvatelstvo. A to Poláci jsou velcí furianti. Nesplněné sliby autonomie Slovenska a kantonálního uspořádání pro 3,5 milionovou německou „menšinu“ vedlo k opakovanému osamostatnění Slováků v letech 1939 a 1993 a k situaci, kdy bylo „nevyhnutelné“ po roce 1945 vyhnat Němce. (Přijměme odpovědnost za poválečné bezpráví na Němcích).

Nacionalismus v Česku není mrtev, k spolužití bez předsudků, a to nejen s Němci, máme hodně daleko. Stále pohrdáme národy v našem sousedství, Evropskou unií, v podstatě s každým, kdo není Našinec. A to ještě ke všemu správný Našinec musí sdílet a podporovat nacionalistické postoje, jinak se stává nepřátelským Cizincem. Situaci bezezbytku popisuje stupidní a zároveň výhružná říkanka: „Kdo neskáče není Čech“.

Smíření s naší dřívější existencí v Rakousku-Uhersku, přijetí faktu, že bylo (i) naše, je  podmínkou česko-německého smíření a v širším kontextu i spolupráce v rámci Evropské unie.

(vyšlo v Lidových novinách 7.5.2018)