Whistleblower není práskač, nenechme si nic líbit

Občané český stát platí, tedy i vlastní. Mají tedy plné právo po něm požadovat vymáhání pravidel, které jim samým slouží ku prospěchu.Ožrala nasedající do automobilu představuje hrozbu zabití nebo zmrzačení někoho blízkého.

Před rokem 1989 bylo zvykem, a to z celkem pochopitelných důvodů, nespolupracovat se státní mocí, úřady, policií a ignorovat okolí. Tento přístup ale přetrval až do současnosti. Nevidět, neslyšet, necítit. Českému jazyku dodnes chybí výraz pro člověka, který upozorní na něco špatného. Existují sice slova udavač, denunciant, konfident, fízl, donašeč, bonzák, práskač, špicl, oznamovatel (používaný v policejním žargonu), ale všechny, snad až to na posledně uvedené, mají pejorativní vyznění. Pozor ale, jak mluvíme, tak i myslíme. Říci sám o sobě, jsem udavačem, nikdo nepovažuje za lichotivé, nezvyšuje to popularitu v kolektivu ani vlastní sebevědomí. A zpětně, kvůli této jazykové bariéře stále považujeme oznamování protiprávních činů za něco špatného.

Ochota občanů ke spolupráci se státem závisí na tom, zda k němu cítí loajalitu. Když jsou ponižováni byrokracií a frustrováni chováním politiků, nejenže nechtějí eráru odevzdávat daně, ale jsou neteční až nepřátelští k okolí. Porušování pravidel dokonce berou jako určitou formu odboje. Takový občan když vidí, jak chuligáni podpalují v parku lavičku, nevolá policii, ale shání pneumatiku na vylepšení ohýnku. Další problém je reciprocita. Lidé se jen neradi podřizují povinnostem, které stejnou silou nedopadají na stát a politiky. Například symetrickým opatřením k elektronické evidenci tržeb by bylo 24 hodinové, zvukové a obrazové monitorování všech politiků a úředníků. Určitě ale po něčem takovém nevolám.

Bez ohledu na výše uvedené, občané český stát platí, tedy i vlastní a mají plné právo po něm požadovat vymáhání pravidel, které jim samým slouží ku prospěchu. Ožrala nasedající do automobilu představuje hrozbu zabití nebo zmrzačení někoho blízkého. A to ve Švédsku na vás již při pouhém překročení rychlosti troubí a volají policii. Kvůli automobilu stojícím na chodníku musíte vstoupit do vozovky (třeba i s kočárkem) a vystavit se nebezpečí. Korupce ponechaná bez povšimnutí obratem dostihne i nás. Výměna vandaly zničeného okna v autobuse stojí 5000 korun, které zaplatíme my sami v jízdném a na daních. Sprejer na svobodě je nebezpečím i pro náš majetek. Odvoz černé skládky provedený obcí hradí všichni její obyvatelé…... Vždy jde o naši bezpečnost a naše peníze.

Jestliže kvůli náhlé změně počasí policista v lijáku řídí dopravu, je správné zavolat jeho kolegům, ať zařídí jeho vystřídání. A nejedná se o kolaboraci s nepřátelskou mocí. Na druhé straně od policie a dalších institucí státu nejen očekáváme ochranu a pomoc, ale ony jsou povinny ji poskytnout (nikoliv způsobem jako v Uherském Brodě, kde nečině asistovali u řádění šíleného střelce). V případě selhání státu je nutné usilovat potrestání nebo odvolání odpovědných osob a nebýt pasivní. Potírání nekalého jednání prostřednictvím státu je přirozenou obranou našich vlastních zájmů, a prospívá celé společnosti. Píše se rok 2015 a ne 1988, nejedná se nějaké morálně  pokleslé jednání za které se slušný občan má stydět. Samozřejmě i člověk sám v rámci svých možností musí zasáhnout i když taková akce se setkává s reakcí: "Kdo ty jsi, že tady něco řešíš?".

Asertivita je však na místě nejen vůči našemu okolí, ale i státu samotnému. Musíme od něj požadovat informace, šťourat, vždy pochybovat a zkoumat, zda věci nejde dělat lépe, levněji, efektivněji. Vše co stát dělá, dělá za naše peníze, jiné k dispozici nemá. Lidé se od zvířat odlišují nadáním kritického myšlení, vnímáním minulosti a predikováním budoucnosti. Jsme zároveň součástí společnosti v níž můžeme věci ovlivňovat a ne jen pouze trpně přijímat to co se nám nelíbí.

Možná že právě pasivita a neochota osobně se zasadit o změnu se transformuje v deprivaci části společnosti z toho plynoucí příklon k antisystémovým, hnědým řešením, které má zajistit nějaký Vůdce. Neříkám, že něco měnit je jednoduché. Poslanci potřebují voliče pouze při volbách, jinak jsou jim na obtíž (O ubohosti české politiky), věci jsou složité (Odpadové nádoby, kolorit Česka), přes jasné znění zákonů, nikdo s věcí nechce nic dělat (Proč státní zaměstnanci parkují soukromými vozidly zadarmo na veřejných plochách), úřady nekomunikují, odmítají podávat informace, záměrně matou nebo mají z aktivistů srandu. Většinou jinak než soudem nejde byrokraty k ničemu pohnout, člověk kolem sebe vidí politické kradáky, aroganci kdejakého ouřady.

Psaní úderných příspěvků v diskusích na v podstatě anonymním internetu ovšem nic neřeší. Realita je většinou jinde. Vzpomeňme si na ryčení na síti okolo průjezdu amerických vojsk přes Česko a v podstatě nulový počet odpůrců okolo trasy konvoje. Kromě toho, jestliže sebeukájení snižuje sexuální frustraci, tak sebeukájení v internetových fórech a na (a)sociálních sítích politickou frustraci neuvolňuje, ale naopak zvyšuje. Internetoví "spolubojovníci" s obdobnými názory (je jedno, že jde pouze o 2-3 trolly) se navzájem excitují k ještě většímu vzteku, aniž jejich snažení má na cokoliv vliv.

Zaujmout media, přesvědčit ostatní aby se přidali, něčeho pozitivního dosáhnout, tento krásný zážitek lidem chybí. Spíše mají negativní zkušenosti jak byli odmítnuti nebo odpovědí jim bylo mlčení, což vede k jejich zpruzenosti. Neměli bychom ale podléhat temným myšlenkám. Přinejhorším můžeme přestat kupovat noviny, vyhodit televizi z okna a místo do "bedny" se dívat na hvězdy, číst dětem pohádky, ať již našim vlastním doma nebo cizím, co jsou v nemocnici. I když si myslíme, že Česko vlastní různí oligarchové, nemělo by nám to bránit dělat něco pozitivního. Opravit křížek v poli, posbírat na procházce pár igelitů, zamést chodník. To že hodím pytel s odpadky do příkopy neznamená, že jsem to Babišovi nebo Kelnerovi natřel.

Ze Spojených států k nám dorazil výraz whistleblower, což znamená ten, kdo upozorní na nekalé jednání. Původ má ve frázi „blow the whistle“, tedy zapískat na píšťalku ve smyslu varovat, upozornit, že se nehraje podle pravidel. Společenskému klimatu a k překonávání špatností kolem nás by velice pomohlo osvojení si tohoto slova nebo nalezení českého ekvivalentu. Jinak se budeme pořád motat v kruhu morálních dilemat, zda jsem kladný nebo záporný hrdina. Je třeba začít používat něco pozitivnějšího než je práskač, udavač. Co třeba pískač? Snad by se lemuří král Jelimán z Madagaskaru nezlobil, kdybychom si od něj tento výraz vypůjčili.

Vilém Barák