Rok 1918, začátek cesty k Mnichovu

Seriózní rozprava o „Mnichovské dohodě“ však musí zahrnovat období od vzniku Československa 28. října 1918 až do dne jejího podpisu 30. září 1938. Zde také musí končit. Všechny následující události, do debaty o „Mnichovu“ nepatří.

Na konci září si připomínáme tzv. Mnichov, který znamenal konec první republiky. Ovšem vždy z pozice, jako kdyby tyto události „vznikly z ničeho nic“ a s plačtivým nerativem „co nám to jenom všichni provedli“. Seriózní rozprava o „Mnichovské dohodě“ však musí zahrnovat období od vzniku Československa 28. října 1918 až do dne jejího podpisu 30. září 1938. Zde musí vše končit. Všechny následující události, jako okupace a vznik Protektorátu, vyhlazování Židů, Romů či haydrichiáda do debaty o „Mnichovu“ nepatří. Proč? Protože budoucí události nemohou (nesmí) ovlivňovat pohled na minulost.  Mimochodem, Mnichovská dohoda (Wikipedie) byla technickým dokumentem pouze provádějící to, co vláda Československa (protiústavně) přijala 21. září 1938.    

Další podmínkou seriózní diskuse je oprostit se od schémat „my jsme tady byli první“, „toto je naše země“ a proto my Češi máme právo zde rozhodovat a určovat pravidla. Ono to s tím, kdo přišel první je složité. Žili zde Keltové, potom Germáni, následně Slované a potom se sem stěhovali opět Germáni (Němci). Pokud někdo není ochoten akceptovat výše uvedené postuláty a fakt, že pokud lidé žijí v zemi 800 let, tak se stali její součástí, ať nečte dál.

Konečné dějství tragédie v osmisetletém vzájemném soužití Čechů a Němců začalo právě 28. říjnem 1918 a to v důsledku opojení Čechů z „vítězství“ ve Velké válce. Tehdy byla promarněna šance urovnat jazykové boje trvajících od roku 1848 a nasměřovat obě znesvářené jazykové skupiny ke spolupráci. Jestliže T.G. Masaryk prokázal ve sporu  o Rukopisy i za hilsneriády odvahu vzdorovat davu, v této věci naprosto selhal.

Jeho nejbližší spolupracovník, Edvard Beneš, zastupoval v roce 1919 nově vzniklé Československo na mírové konferenci v Saint-Geirmain. Vítězným mocnostem, Francii a Velké Británii, poskytl mnohá ujištění. Třeba o budoucí „švýcarském“ uspořádání státu. Dále uvedl: „V praxi bude němčina druhým zemským jazykem …na základě rovnosti“.  Příznačné je, že tato nóta z 20. května 1919 zůstala utajena až do roku 1937. Sice z ní plynulo, že Beneš neměl o švýcarských poměrech ani ponětí, ale stejně se nic z toho nemělo realizovat. Lhal i v počtu Němců (prý jich je 800 000 – 1 500 000, v realitě 3 124 00 obyvatel dle sčítání lidu v roce 1921, 3 252 000 dle sčítání 1910), rozloze jimi osídleného území (8 000 km2 oproti skutečnosti 30 500 km2) a jejich koncentraci, kdy na území Sudet mělo německy mluvící obyvatelstvo zastoupení 95 procent). Reálná politika prvorepublikových vlád, v rozporu těmito s diplomatickými sliby a realitou byla určována tím, že Češi byli „na koni“, vycházela z principu „koho stát, toho řeč i vláda“. Se záměrem nějak „nahnat“ početní převahu nad Němci, byli Češi a Slováci slepeni do umělého československého národa. O jeho neživotaschopnosti vypovídá dvojí útěk Slováků od Čechů, a to v roce 1939 a 1992. Díky tomuto manévru se Němci stali v Československu „etnickou menšinou“, dodnes pejorativně označovanou za imigranty, kolonisty. Ve své době byli takto dehonestováni i ze strany T.G. Masaryka. Snažili se hodně, aby z německy mluvících Čechů, přesněji Bohemů udělali Němce.

Oblíbený argument zní, že první republika byla ostrůvkem demokracie uprostřed polototalitní Evropy, Němcům poskytovala dostatek menšinových práv, ve vládě seděli až dva jejich ministři a vůbec si zde tzv. minority žily spokojeně. Udržování tohoto mýtu je naprosto klíčové k obraně názorových pozic českých nacionalistů. Jenže výrok „Němci měli dostatek práv a zacházelo se s nimi slušně" nemůže být pronesen jinak než z pozice nadřízeného k podřízenému, toho, kdo stojíc mocensky výše blahosklonně hodnotí, co je dobré pro toho, kdo stojí níže. Uvedené tvrzení je v rozporu s tím, jak situaci vnímali samotní Němci a podle dobových pramenů v mnoha ohledech neodpovídalo realitě. 

Přitom bezprostředně po vzniku Československa dali Němci najevo, politicky i ozbrojeným odporem v Sudetech, že nic než rovnoprávnost nepřijmou. Varování přišlo nejen od nacionalistů, ale i sudetoněmeckých sociálních demokratů, například Wenzela Jaksche. Pamatujme na to, že Velká válka končila se sliby realizace práva na sebeurčení. Problémy Československa tedy nepřišly z vnějšku. Nástup Adolfa Hitlera v lednu 1933 a vznik jím podporované Sudetoněmecké strany v říjnu téhož roku rozpad státu urychlil a učinil jej nevyhnutelným.

V roce 1918, ke škodě všech, nikdo z českých politiků neuvažoval nad konceptem vícejazyčného státu.  Vyžadovalo by to přijmout fakt, že česky mluvící Češi neměli ve státě o nic větší právo rozhodovat než německy mluvící Češi (proč toto pojmenování jazykových skupin v článku Kostkový cukr není český vynález). Nestabilita Československa plynula z bludu o národní většině a přistěhovalé menšině, z pseudohistorického tvrzení „my jsme přišli dříve“. Vzor hodný následování existoval právě ve Švýcarku, kde nežijí Francouzi, Němci, Italové, ale francouzky, italsky, německy mluvící Švýcaři. V Československu však neexistovala snaha něčeho podobného dosáhnout. 

Když se pod tlakem okolností objevila (návrhy Beneše tajně předložené Anglii a Francii jeho emisarem Jaromírem Nečasem 15. září 1938 na odstoupení části pohraničí), bylo již pozdě. Úkolem česky mluvících Čechů bylo alespoň se pokusit přesvědčit německy mluvící Čechy, že vzájemné soužití je k vzájemnému prospěchu. 

Vzhledem k tomu, že nacionalismus představuje nejsilnější lidskou vášeň, ještě větší než komunismus, Adolf Hitler by Bohemii nebo chceme-li Česko -německo-slovensko-maďarsko zřejmě rozbil tak jako tak. Šance žít společně však existovala.

(vyšlo zkráceně v MF Dnes 7.října 2020)