Registr vozidel, majetková evidence v Kocourkově

Registr neodpovídá 21. století a představuje elektronickou ostudu státní správy. Aby obsahoval informace jako zástavní práva, exekuce, pátrání policie, technické prohlídky, ujeté kilometry, havárie vylučující další provoz? Pche.

Řecko a Albánie byly v minulosti jedinými evropskými státy, kde neexistoval katastr nemovitostí s hodnověrnými údaji, což dokazovalo nefunkčnost těchto států. V Česku necháváme zcela bez povšimnutí obdobný problém, a to s Registrem silničních vozidel. Již v minulosti byl zdrojem strádání občanů, když se převody automobilů zastavily a čekárny úřadů zaplnili rozzuření lidé, mezi kterými došlo i na násilí.

V první řadě je nutné říct, že Registr je plný nesmyslů, resp. nesmyslných údajů. Podle vládního nařízení č. 54/1953 Sb., ve znění pozdějších předpisů, do registru zapisoval pouze tzv. držitel vozidla (tedy jeho uživatel/dnešní terminologií - provozovatel). Na základě zákona č. 56/2001 Sb., který je účinný od 1.1.2001, kdy se registrace vozidel a vedení registru přeneslo z pravomoci Policie ČR na obecní úřady a došlo k „překlopení“ dat, měli provozovatelé podle § 89 odst. 5 (přechodná ustanovení) zajistit uvedení zápisu v registru vozidel do souladu se skutečností (tedy zajistit zápis skutečného vlastníka), a to v přechodném období do 3 let od jeho účinnosti. Samozřejmě se nic nenapravilo a v některých případech to ani právně nebylo možné.

Zprovoznění elektronických dálničních známek v roce 2021 je závislé na vzájemné komunikaci s registrem. Při notoricky známé neschopnosti státu něco řídit a organizovat, a IT služby jsou pro něj naprosto nezvladatelné, je takřka jistý kolaps buď elektronických dálničních známek nebo Registru (spíše obou systémů).

Ostatně, současná podoba registru vozidel neodpovídá 21. století a představuje elektronickou ostudu státní správy. Do dnešní doby z něj nelze „vyjet“ standardní výstup (podobný listu vlastnictví nemovitostí) a není přístupný na CzechPointu. Občan v roli prosebníka si musí podat žádost na dopravní úřad a byrokraté „dny a týdny“ údaje přepisují snad ručně. A aby obsahoval ucelené informace dle požadavků, jako zástavní práva, exekuce, pátrání policie, provedené technické prohlídky, ujeté kilometry, havárie vylučující další provoz vozidla, to vše je pro státní správu mimo veškeré chápání. Co to koho napadá? Jak něco takového může vůbec ovčan požadovat?

Erár ignoruje jemu zákonem uloženou povinnost vyřazovat z provozu vozidla, která nemají tzv. povinné ručení (o tom níže). Je také neuvěřitelné, že do registru se automaticky nepromítají informace o policejním pátrání po odcizených vozidlech. Majitel takového vozu musí s papíry sám obíhat dopravní úřady, handrkovat se výklad slov v policejním protokolu a dokazovat skutečnosti, které stát již zná. Pokud je totiž v protokolu uvedena zpronevěra, prostě cokoliv jiného než slovo „odcizení“ uvedené v zákoně (§ 12 odst. 5 zákona č. 56/2001 Sb.), je problém. Zpronevěra není důvodem pro vyřazení z provozu a vlastník (leasingová společnost) se de facto dostává do neřešitelné situace. Vyřazení z provozu (dříve tzv. uložení do depozita) ani zápis zániku (trvalé vyřazení) také není možné, protože nemůže předložit doklady a RZ nebo doklad o ekologické likvidaci. V podstatě jediným důvodem, který ale také znamená porušení jiných předpisů, je přestat platit povinné ručení a dosáhnout vyřazení z moci úřední (§ 12 odst. 1 písm. b) č. 56/2001 Sb.). Zde má také zasáhnout dopravní úřad, ale taky je to případ od případu a pokud se neozve Česká kancelář pojistitelů, tak se nic neděje. Stejně jak je tomu u stavebních úřadů, i každý dopravní úřad má vlastní „zákon“, přesněji jeho vlastní výklad. (V každé obci jiné právo). Ministerstvo dopravy bohužel nemá na řešení zájem.

Svědectví mohou podat leasingové firmy, pokud by se ovšem nebály střetu se státní správou, resp. ministerstvem dopravy a nemyslely si, že věci vyřeší submisivitou a podlézáním.

Také Automotoklub,  na rozdíl od Německa či Rakouska nemá žádnou sílu a v podstatě nechává majitele vozidel na holičkách. Jeho představitelům asi  imponuje, že je úředníci občas vezmou na nějaké „zbytečné“ poklábosení a nedělají jim problémy s prosazování zájmů motoristické veřejnosti.

Po zkušenostech s jednání se státními institucemi se domnívám, že snaha o klidné jednání bez zapojení médií a veřejnosti, apel na logiku a zdravý rozum nikdy nikam nevedou. Nemohou překonat přirozený sklon úředníků nic nedělat. Věci se mění jenom pod politickým tlakem.

Zákon o provozu na pozemních komunikacích a spolu s ním i registr také stále umožňuje „čarovat“ s přepisy vozidel bez souhlasu vlastníka. Třešničkou na dortu a projevem zvláštního právního sadismu je používání výrazu provozovatel (vedle majitel) vozidla ve výše uvedeném zákoně.

Pikantní je, že pravidla pro provozování Registru vylučují jakoukoliv veřejnou kontrolu. Zpracování údajů nesmí být prováděno za přítomnosti osob, které nemají oprávnění nahlížet do informačního systému (tedy ani majitele daného vozidla) a úředníkům je ukládána povinnost zachovávat mlčenlivost, mimo jiné i o organizaci zpracování údajů. Takže nikdo kromě „kaprů“ nemá kontrolu na tím, jak „rybník“, resp. Registr funguje.

Na konci roku 2019 bylo v Registru evidováno 8 387 070 vozidel. Miliony občanů jsou odkázány na zde zapsané informace a schopnost počítačového systému je zpracovat i smysluplně zobrazit. Informace jsou chybné a schopnosti chybí. Podle údajů společnosti Cebia má 33 procent ojetých aut upravený tachometr, 99 procent je inzerováno jako nehavarované a 20 procent s nesprávným rokem výroby. „Stočení“ zvyšuje cenu vozu o 20-30 procent a tyto podvody způsobují kupujícím ztrátu zhruba 9 miliard korun ročně. Nehledě na ohrožení bezpečnosti, kdy se šrot po bouračce opětovně vrací na silnice. Registr sice nevytváří právní vztahy, jenže nesmyslné nebo naopak chybějící údaje, které přitom stát již má k dispozici v jiných svých databázích (zde policejních), se promítají z Registru do dalších státní agend, včetně daňových. To přináší občanům další obrovské nesnáze.

Daň silniční je majetkovou daní a její správa je založena na principu formálnosti, kdy zápis v informačním systému veřejné správy, v tomto případě Registru, má přednost před skutečným stavem. Takže když se finanční správa třeba po 20 letech probudí (stalo se tak za vlády ing. Zemana a dnes se tak děje opětovně v rámci politické akce zaklekávání, neb v předchozím období nic nedělala a spokojila se sdělením poplatníka, že vozidla byla ukradena) a dle údajů v Registru doměří daň silniční (samozřejmě za poslední 3 roky, ostatní je promlčeno) můžete mít obrovské problémy s důkazy. K vyřazení vozidla z aktivní pátrací databáze Policie ČR dochází po vypátrání nebo nalezení vozidla nebo po uplynutí lhůty stanovené interním aktem řízení Policie ČR. Informace ke lhůtám aktivního pátrání i uložení záznamu v ukládací části databáze Policie ČR neposkytuje v souvislosti s ustanovením § 11 zákona č. 106/1999 Sb. Dokonalá Hlava XXII. Takže závěr, silniční daň se doměří, ale poplatník nemá možnost se bránit, protože jak u policie, tak ve firmě i leasingové společnosti bylo vše skartováno.

Měli bychom mít vyšší ambice než to, že registr „nepadá“, není o něm slyšet a občané nevytahují jako v minulosti pistole v čekárnách dopravních úřadů. Proč si česká vláda nedala za cíl prosadit na úrovni Evropské unie vznik jednotného informačního systému o vozidlech? Není noblesnější zasadit se o vznik pořádku chránícího zdraví a peníze občan všech členských zemí než shlukovat unijní žebráky (V 4 a spol.) do skupiny Přátel koheze (dotací)? 

V roce 2020, kdy elektronické informační systémy jsou ve světě naprosto běžné, registr stále není skutečným zdrojem potřebných informací o vozidlech, a to nejen pro občana, ale ani pro státní správu. Kdy dojde k nápravě?

(ve zkrácené verzi vyšlo v Lidových novinách 13. června 2020)